1,000 mrtvých odhaluje deficit chlazení

Během osmi červnových dnů zemřelo v Evropě podle Světové zdravotnické organizace více než tisíc lidí. Španělský systém sledování nadměrné úmrtnosti MoMo zaznamenal za pouhé čtyři dny 212 úmrtí, z toho 200 u lidí starších 65 let (EFE). Turín a Milán zasáhly výpadky proudu. Varování před vedrem přitom existovala všude. Lidé umírali proto, že úřady, které smrtící vedro včas rozpoznají, a instituce, které mají lidi chránit, spadají pod jiné úrovně vlády, jiné rozpočty a jiná pravidla.

EU umí varovat. Jednat musí někdo jiný

Evropský klimatický zákon ukládá členským státům, aby „průběžně postupovaly v adaptaci“, tedy v přizpůsobování se změně klimatu. Nestanoví ale vymahatelný standard pro chladicí centra, teploty ve školách ani připravenost domovů pro seniory (European Climate Law). Unijní adaptační strategie z roku 2021 bere vlny veder jako evropský problém, jenže jde o doporučení Komise, nikoli o závaznou regulaci místních služeb (EU Adaptation Strategy). Brusel poskytuje peníze, satelitní data a krizovou koordinaci přes unijní mechanismus civilní ochrany, systém pro sdílení hasičů a zdravotnických týmů mezi státy. Nerozhoduje však o tom, zda má školka klimatizaci.

Vlastní klimatické hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí říká, že Evropa „není připravena na rychle rostoucí klimatická rizika“ a že vedro patří k nejostřejším zdravotním hrozbám v jižních městech (EEA). Tento týden ukázal, co taková věta znamená v praxi: adaptace nestačí tempu, jakým rostou teploty.

Čtyři země, jeden problém

Varovné systémy fungují. Ochrana se rozpadá ve chvíli, kdy má někdo začít jednat. Stejný vzorec se opakuje v různých zemích.

V Německu má celostátně platný akční plán pro horko jen 7 ze 16 spolkových zemí. Spolkové ministerstvo životního prostředí se popisuje jako „dárce impulzů“, nikoli jako provozovatel ochrany (BMUKN). Bundestag dál debatuje o tom, kdo má platit povinné obecní plány pro horko a chlazení nemocnic (tagesschau). Lékaři z intenzivní péče požadují, aby spolkové země financovaly ochranu nemocnic před vedrem jako součást bezpečnosti, ne jako volitelný komfort (BR). Už samotná debata ukazuje problém: nikdo zřetelně nedrží odpovědnost za celý řetězec od varování po ochranu.

V Itálii se objevily dvě verze téže mezery. Lombardie zakázala ve vysoce rizikových dnech venkovní práci v nejteplejších hodinách, čímž podle odborů vyplnila prostor, který Řím uzavíral příliš pomalu (PuntoSicuro). Turín zažil během čtyř dnů nejméně 16 výpadků proudu, když prudce vzrostla místní poptávka po elektřině; v Miláně elektřina vypadla v několika čtvrtích (Renewable Matter, Il Fatto Quotidiano). Národní dodávky vydržely. Místní distribuční sítě ne.

Španělsko má v Evropě nejpropracovanější systém sledování úmrtí. MoMo odhadl mezi 21. a 24. červnem 212 úmrtí spojených s vedrem (EFE). Národní energetická agentura přesto odmítla dotaci na chlazení čtyř veřejných škol v Pintu, protože obec nedokázala prokázat, že její žáci splňují administrativní definici „zranitelné skupiny“ (The Objective). Město chtělo školy ochladit. Dotační pravidla řekla, že děti se nevešly do kolonky.

Nizozemsko poprvé vyhlásilo pro vedro červený kód, nejvyšší výstrahu meteorologického ústavu KNMI (KNMI, GGD Leefomgeving). Pro zavírání škol při horku ale neexistuje celostátní pravidlo a maximální teplota ve třídách není stanovena. Sdružení zřizovatelů základních škol upozornilo, že zhruba osm z deseti škol nemá odpovídající vnitřní klima (ANP/PO-Raad). Výstraha byla nová. Stav školních budov nikoli.

Co nikdo nepočítá

V EU neexistuje povinný společný přehled, který by sledoval pokrytí chladicími centry, školní protokoly pro horko, připravenost domovů pro seniory nebo výpadky sítí spojené s vedrem. Státy proto nelze v adaptaci pořádně porovnat, protože data k takovému srovnání chybějí.

Evropa dokáže předpovědět horké dny s předstihem. Po jejich skončení umí spočítat mrtvé. Mezi tím ale neumí zajistit, aby v domově pro seniory v Mohuči, školce v Boloni nebo škole v Pintu bylo dost chladno na to, aby tam lidé přežili.