Dluh 750 miliard eur svírá EU

Evropská unie chce posílit obranu, dál podporovat Ukrajinu a začít splácet pandemický dluh. Rozpočet, z něhož to má zaplatit, má přitom zůstat zhruba stejně velký jako v době, kdy tyto priority ještě neexistovaly. Něco se proto bude muset uskromnit a spor o to, co přijde o peníze, už začal.

Víceletý finanční rámec, tedy MFF (sedmiletý strop výdajů EU, na němž se musí jednomyslně shodnout všechny členské státy), určuje horní hranici toho, kolik může Brusel utratit (EUR-Lex). Současný rámec na roky 2021 až 2027 činí v cenách roku 2018 zhruba 1,074 bilionu EUR (European Commission).

Příští rámec narazí na problém, který jeho předchůdci neznali. Během pandemie si EU prostřednictvím mimořádného fondu obnovy NextGenerationEU půjčila přibližně 750 mld. EUR (Council of the EU). Splácení jistiny začíná v roce 2028. Tyto peníze se odečtou dřív, než se začne financovat cokoli nového. Příští MFF tak bude muset pojmout obranu, podporu Ukrajiny i výdaje na konkurenceschopnost a zároveň obsloužit dluh, který při stanovení současného stropu ještě neexistoval.

Kde jsou peníze dnes

Rozpočtu dominují dva staré programy. Kohezní politika, tedy regionální investice určené ke snižování rozdílů mezi bohatšími a chudšími částmi Evropy, má 426,7 mld. EUR. Zemědělství dostává dalších 401 mld. EUR. Dohromady jde zhruba o dvě třetiny celku. Na bezpečnost a obranu připadá 14,9 mld. EUR, tedy asi 1,2 % (EUR-Lex).

Na tuto strukturu teď přicházejí nové nároky. Ukrajina má pro roky 2024 až 2027 potvrzený unijní nástroj ve výši 50 mld. EUR, jeho nástupce ale dohodnutý není (European Commission). Strategická agenda EU řadí mezi hlavní priority konkurenceschopnost, obranu, podporu Ukrajiny a bezpečnost (European Council). Evropský parlament zároveň odhlasoval požadavek, aby příští cyklus dostal téměř o 200 mld. EUR víc, než navrhla Komise (Euronews).

Čtyři možnosti, čtyři blokační koalice

Mezeru lze zavřít jen čtyřmi způsoby: zvýšit výdajový strop, dohodnout nové příjmy na úrovni EU, seškrtat stávající programy nebo si znovu půjčit. Každá možnost má proti sobě koalici států, která ji může zablokovat.

Nizozemsko staví debatu otevřeně optikou čistého plátce. Jeho odvody do Bruselu plynou hlavně z příspěvků podle hrubého národního důchodu, tedy z platby úměrné velikosti ekonomiky, která roste, když jiné unijní příjmy nestačí (Rijksoverheid, European Commission). Podobně obvykle postupuje Německo. Obě země tvrdí, že nové výdaje se mají nejprve najít uvnitř stávajícího stropu, a teprve potom se má mluvit o vyšších platbách.

Polsko stojí na opačné straně. Varšava v rámci NATO patří mezi země s nejvyššími výdaji na obranu v poměru k HDP (NATO), zároveň ale silně závisí na kohezních a zemědělských platbách. To funguje jen tehdy, pokud rozpočet naroste. Skupina 16 členských států, včetně Itálie, Polska a Rumunska, se už postavila proti návrhu Komise a požaduje silnější ochranu koheze a zemědělství (EUNews).

Francie bere společnou zemědělskou politiku, tedy systém zemědělských dotací a podpory venkova, jako politickou červenou čáru (European Commission). Paříž proto potřebuje buď větší rozpočet, nebo nové příjmy. Jinak se její vlastní priority začnou navzájem vytlačovat.

Rumunsko ukazuje riziko, které v souhrnných číslech snadno zmizí. Pokud se peníze přesunou z kohezních grantů rozdělovaných podle vzorce, tedy podle regionálních příjmů a potřeb, do fondů přidělovaných nejlepším projektům, státy se slabšími institucemi budou muset peníze spíš vyhrát než automaticky dostat (Cohesion Data). Rozpočet by tak mohl formálně růst, a chudší země by na tom přesto mohly být hůř.

Příjmy, které zatím neexistují

Evropská komise navrhla nové „vlastní zdroje“, tedy příjmy plynoucí přímo do unijního rozpočtu. Patří mezi ně výnosy ze systému obchodování s emisemi ETS, tedy unijního trhu s uhlíkem, dále mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM, fakticky clo na uhlíkově náročné dovozy, a statistický odvod ze zisků firem (European Commission). Žádný z nich zatím neplatí. Výnosy z ETS a CBAM by mohly dopadnout na dovozce a spotřebitele, což otevře další spor o to, kdo účet zaplatí. Pokud navíc tyto zdroje vynesou méně, než se čeká, pojistkou zůstanou národní příspěvky (EUR-Lex).

Rozpočet, který určí výdaje EU na sedm let, se tak vyjednává ve chvíli, kdy si každý členský stát hlídá vlastní položky. Skutečná otázka zní, zda některá vláda řekne nahlas, o který program je ochotna přijít.