Rakouské návraty do Itálie osaměly

Od 12. června, kdy začala platit nová migrační pravidla EU, poslalo Rakousko zpět do Itálie čtyři žadatele o azyl. Cestovali vlakem a autobusem, bez policejního doprovodu (Die Presse, Kurier).

Čtyři lidé jsou málo. Zároveň jde o celý veřejně ověřený výsledek přesunů odpovědnosti do Itálie podle nařízení o řízení azylu a migrace, tedy AMMR, nového unijního zákona, který nahrazuje dublinský systém určující, který stát má žádost o azyl posoudit. Několik vlád tvrdí, že postupuje stejně. Dosavadní bilance ale ukazuje hlavně to, že funkčnost systému neurčuje samotný právní text, nýbrž ochota Itálie spolupracovat.

Žádostí přibývá, přesuny váznou

Nejjasnější oficiální stopu zatím poskytla Evropská komise, tedy výkonný orgán EU, který dohlíží na uplatňování pravidel. Mezi 12. červnem a 7. červencem podalo osm členských států vůči Itálii 12 žádostí o převzetí odpovědnosti. Itálie odmítla všech dvanáct (hodnocení Komise, 2EU Brussels). Čtyři rakouské přesuny přišly později, ale zůstávají výjimkou.

Německo, které podle objemu posílá nejvíce žádostí, nemá od začátku platnosti paktu ověřený žádný dokončený přesun. Jeho nejsledovanější srpnový případ skončil neúspěchem: dvaadvacetiletá Somálka měla být přesunuta z Norimberku, Itálie ale žádost odmítla a bavorský kostel jí nabídl azylové útočiště (Tagesschau). V tomto případě šlo o vstup z konce března, tedy ještě před účinností nových pravidel, takže prověřoval spíše staré postupy než samotný pakt.

Vzorec chování přitom není nový. Už podle starého dublinského nařízení Itálie roky blokovala pravidelné návraty z Německa. Podle Berliner Zeitung podalo Německo za vlády Giorgie Meloniové zhruba 35 000 žádostí o přesun a dokončeno jich bylo asi patnáct. Přesná čísla jsou sporná, rozsah rozdílu nikoli.

Za Rakouskem a Německem se obraz rychle rozmazává. Finsko poslalo Itálii oznámení, ale k 21. srpnu nepotvrdilo žádný dokončený přesun (Helsingin Sanomat). Kancelář švédského ministra pro migraci uvedla, že přesuny proběhly, žádný úřad však nezveřejnil počty ani data (Euronews). Nizozemsko oznámilo, že převodní proces zahajuje, což je procedurální krok, nikoli výsledek (Upday NL). Francie a Španělsko přesuny rovnou odmítly a dávají přednost spolupráci před bilaterálním tlakem na Řím (ANSA).

Lhůta a slabé donucovací nástroje

Řím tvrdí, že pakt starší případy vynuloval a počítají se jen žádosti podané po 12. červnu. Žádný veřejný právní dokument ale nepotvrzuje, že by staré spisy byly podle unijního práva formálně zrušeny. Toto tvrzení je proto třeba číst jako politickou pozici, ne jako vyřešenou právní skutečnost.

Proti státům, které o přesun žádají, pracuje také lhůta. Podle starých i nových pravidel musí přesun proběhnout do šesti měsíců. Pokud se to nestane, odpovědnost přechází zpět na stát, který žádost podal, což potvrdil Soudní dvůr EU v rozsudku Shiri. Vláda tak může vyhrát právní spor a ztratit konkrétní případ prostým zpožděním.

AMMR měl tento problém řešit tím, že přesuny zasadil do širší dohody. Státy na vnější hranici, jako je Itálie, si ponechávají odpovědnost za první vstup, ostatní země EU jim ale mají pomáhat relokacemi, platbami do solidárního fondu nebo provozní podporou (text AMMR). Veřejně dostupné údaje zatím neukazují žádné vyčíslené solidární přidělení pro Itálii v roce 2026, které by rostoucí tlak přesunů vyvažovalo.

Obě strany mohou tvrdit, že právo stojí na jejich straně. Rakousko, Německo, Finsko a Švédsko popisují přesuny jako vymáhání dohodnutých pravidel. Francie a Španělsko vidí tatáž pravidla a volí diplomacii. Pro žadatele o azyl, kteří mezi těmito postoji uvíznou, to znamená pokračující nejistotu: spisy přehazované mezi státy, spory u národních soudů nebo průtahy za hranici lhůty, po níž odpovědnost přejde automaticky.

Rozložení moci je zřejmé. Komise může italská odmítnutí zaznamenat, ale lidi do autobusů neposadí. Místem, kde se pravidla skutečně vymáhají, je italská správní spolupráce. Čtyři rakouské přesuny dokazují, že systém umí fyzicky přesunout člověka přes hranici. Solidarita, která měla tuto dohodu učinit přijatelnou pro státy na vnější hranici, zatím srovnatelný důkaz nepředložila. Komise, která tento obchod navrhla, by ho měla při příštím hodnocení dodat.