Belgie se připojuje k nizozemským raketám

Belgický ministr obrany Theo Francken v parlamentu uvedl, že země je v „poslední fázi“ schvalování nákupu systémů protivzdušné obrany zhruba za 3,1 miliardy eur. Balík má zahrnovat 10 odpalovacích zařízení NASAMS středního dosahu a 20 jednotek Skyranger krátkého dosahu (Forces Operations, Marketscreener). Belgie přitom nechystá vlastní tendr. Chce nakoupit přes už existující nizozemské kontrakty a Francken usiloval o souhlas vlády tak, aby obě země mohly podepsat dvoustrannou dohodu na summitu NATO v Ankaře 7. a 8. července (The Straits Times).

Důvod je prostý: čas. Pokud dohoda projde, Belgie by si mohla první systém pronajmout už příští rok a první operační schopnost získat v letech 2027 až 2029. Pokud se rozhodnutí zdrží, Francken varoval, že se toto časové okno zavře (Forces Operations).

Dvoustranná zkratka

Belgie zaplatí. Nizozemsko poskytne nákupní kanál. Nizozemci už v prosinci 2025 podepsali s německým Rheinmetallem smlouvu na 22 systémů Skyranger krátkého dosahu, jejichž dodávky mají začít v roce 2028 (Army Recognition). Belgie se chce připojit k tomuto existujícímu proudu objednávek místo toho, aby od nuly stavěla vlastní soutěž. NASAMS, vrstva středního dosahu vyráběná norským Kongsbergem s americkou raketovou integrací, by přidal druhé patro obrany. Dohromady mají oba systémy pokrýt drony, střely s plochou dráhou letu i letadla v různých výškách.

Nejde o nákup řízený Evropskou unií. Ve veřejně dostupných zdrojích není tento balík spojen se SAFE, novým unijním úvěrovým nástrojem pro obranu v objemu 150 miliard eur, ani s PESCO, tedy rámcem EU pro strukturovanou obrannou spolupráci, ani s jiným bruselským instrumentem (European Commission). Právně působí konstrukce jednoduše: smluvní rámec jedné vlády, peníze druhé vlády a dvoustranná dohoda, která to sváže dohromady. Belgie se vyhne letům samostatného tendrování. Nizozemsko může ukázat, že obranná integrace nemusí vždy začínat velkým plánem v Bruselu.

Belgická volba padla na systémy, k nimž se dá dostat rychle. Tím slábne francouzský argument, že evropské přezbrojování má postupovat podle soudržnější průmyslové strategie EU, pravděpodobně postavené kolem ekosystému MBDA a Thales. Jak napsal Le Monde, evropské armády posilují spíše roztříštěně než podle jednotné obranně-průmyslové koordinace (Le Monde). Belgie není jediná země, která dává přednost dostupnosti před velkou architekturou. Estonsko nakoupilo systémy IRIS-T středního dosahu společně s Lotyšskem, první jednotka ale dorazila na estonské území až v červnu 2026, tedy několik let po rozhodnutí (LRT). Malé a středně velké evropské státy si vrstvenou protivzdušnou obranu samy nepostaví; nákup přes sousedův kontrakt je praktická odpověď.

Co veřejnost nevidí

Riziko začíná tam, kde končí veřejná kontrola. Text dvoustranné dohody zatím zveřejněn nebyl. Belgické zadání zakázky oznámeno nebylo. Veřejný není ani podrobný rozpad nákladů mezi samotné systémy, munici, senzory a údržbu (Army Recognition).

Samostatnou otázkou zůstává, kdo bude rozhodovat o softwarových aktualizacích, servisních kapacitách nebo pořadí dodávek, pokud se nizozemské a belgické potřeby dostanou do konfliktu. Belgická parlamentní stopa potvrzuje projednávání ve výboru, nikoli plné zadání zakázky (La Chambre). Rheinmetall mezitím rozšiřuje výrobu raket a systémů v Německu, protože evropská poptávka se stále více soustředí kolem jeho platforem (Tagesschau). Výrobce, který drží softwarový a hardwarový standard, tím na desetiletí ovlivňuje možnosti každého kupujícího.

Protivzdušná obrana není jednorázový nákup. Je to dlouhodobá síť údržby, modernizací, zásob munice a servisních řetězců. Země, která kontroluje smluvní kanál, a výrobce, který kontroluje technický standard, společně určují, co Belgie se svými vlastními systémy bude moci dělat.

Rychlost je pro belgickou zkratku silný argument. Belgie ale veřejnosti zatím neukázala, kdo bude mít kontrakt pod kontrolou ve chvíli, kdy systémy dorazí.