Berlín odmítá španělský dluhový plán

V roce 2020 Evropská unie prolomila tabu. Kvůli pandemii se 27 vlád dohodlo, že si poprvé ve větším měřítku půjčí společně: v rámci nástroje NextGenerationEU měly získat až 750 miliard eur (ECA). Dohoda byla od začátku prezentována jako dočasná.

Španělský ministr hospodářství Carlos Cuerpo navrhl 9. července, aby se z výjimky stal trvalý nástroj. Na Euroskupině, tedy schůzce ministrů financí zemí platících eurem, představil „Evropský suverénní nástroj“: Evropská komise by vydávala dluhopisy na úrovni EU, ročně by soustředila emise až za 850 miliard eur a peníze by vládám předávala jako půjčky (Euronews, Europa Press). Euroskupina návrh nepřijala. Její předseda Kyriakos Pierrakakis oznámil, že na evropském bezpečném aktivu „neexistuje shoda“ (El Español).

Co Španělsko nabízí

Každá vláda v EU si dnes půjčuje prodejem vlastních dluhopisů. Německo platí nejnižší úroky, protože ho investoři považují za nejbezpečnějšího dlužníka. Itálie, Španělsko nebo Francie platí více. Rozdílu mezi německým výnosem a výnosem například italského dluhopisu se říká spread: je to riziková přirážka, kterou trh požaduje za půjčku méně důvěryhodnému státu.

Podle Madridu je 27 oddělených a relativně menších dluhopisových trhů neefektivních. Jeden velký trh s dluhopisy EU by přilákal více kupců, snížil úrokové náklady a vytvořil by to, čemu ekonomové říkají bezpečné aktivum: dluhopis natolik spolehlivý a obchodovaný, že by se stal finančním měřítkem eurozóny podobně, jako jsou americké státní dluhopisy měřítkem pro dolar.

Cuerpo k tomu přidal konkrétní čísla. Tvrdí, že úspora by zpočátku činila asi 5 miliard eur ročně a po nárůstu společného dluhu zhruba na 5 bilionů eur v oběhu by přesáhla 25 miliard eur (Infobae). Celkový dluh by podle Španělska nerostl. Státy by si jen nepůjčovaly samy, ale přes EU.

Berlín, Haag, Helsinky

Odmítnutí přišlo rychle. Nizozemský ministr financí Eelco Heinen řekl, že návrhy na eurobondy se pravidelně vracejí a odpověď zůstává stejná: ne. Finská ministryně financí Riikka Purra označila společný dluh EU za něco, co není „ani řešením, ani možností“ (El Español).

Německý odpor má ústavní základ. Když tamní Spolkový ústavní soud v roce 2021 schválil pandemické půjčky, zdůraznil limity, díky nimž byl nástroj přijatelný: dočasné zadlužení, omezené ručení a žádná trvalá dluhová unie (Bundesverfassungsgericht). Španělský plán tuto hranici překračuje.

Nizozemská námitka míří na motivace. Trvalé půjčování na úrovni EU by do dohody vtahovalo úvěrovou důvěryhodnost jiných vlád, i kdyby účast zůstala dobrovolná (Sustainable Finance Lab). Finsko zároveň naznačuje zajímavou výjimku. Helsinky spolupodepsaly prohlášení o rozvoji nástrojů pro financování obrany, což ukazuje, že společné půjčky na bezpečnost mohou být přijatelné tam, kde obecné sdílení rozpočtových rizik přijatelné není (Valtioneuvosto).

Kdo získá a kdo platí

Čísla ukazují, komu by návrh pomohl. Výnos desetiletého italského dluhopisu se pohybuje kolem 3,84 %, německého kolem 3,06 %, tedy se spreadem zhruba 79 bazických bodů, neboli setin procentního bodu (Teleborsa). Španělsko platí asi o 44 bazických bodů více než Německo. Každý kousek tohoto rozdílu, který by se přesunul na levnější evropskou výnosovou křivku, znamená pro jihoevropské vlády skutečnou úsporu.

Severní země stejnou přímou úsporu na úrocích nezískávají. Španělský návrh by je podle dostupných informací kompenzoval tak, aby platily jen svou vlastní tržní sazbu, kompenzace ale neodstraňuje riziko, že při potížích některého dlužníka zaplatí ostatní. Pokud by některý účastník nesplácel, ztráty by se nakonec promítly do rozpočtu EU, tedy do tlaku na budoucí národní příspěvky nebo škrty ve výdajích (Quotidiano.net).

Toto riziko přichází ve špatnou chvíli. EU vyjednává výdajový rámec na roky 2028 až 2034 a jen splácení pandemických půjček má v tomto období spolknout zhruba 168 miliard eur (Brussels Signal). Čistí plátci proto španělský návrh čtou jako další nárok na budoucí příjmy, které se zatím nezavázali dodat.

Surovina, kterou Berlín dodat nechce

Evropa už si společně půjčuje v krizích. Pandemický program získal 750 miliard eur; obranný nástroj SAFE schválil 150 miliard eur v půjčkách na obranu (Council). Pokaždé ale na štítku stálo „mimořádné“. Španělsko se teď ptá, zda se z mimořádnosti nestalo pravidlo.

Plán je dobrovolný, jeho ekonomika ale dobrovolná není. Společný dluhopis, za nímž by stály jen více zadlužené státy, by se neobchodoval jako německý Bund a slibované úspory by se zmenšily. Cuerpo připustil, že aby nástroj fungoval, potřebuje nejméně pět velkých emitentů a roční objem emisí kolem 540 až 550 miliard eur (Euronews). Německý rating je surovina, která dělá dluhopis levným. A právě tu Berlín dodat nechce.