Bulharsko navrhuje odkup ruské rafinerie, zatímco konflikt u Hormuzu zdražuje evropská paliva

Na začátku května vystoupala ropa Brent na 114 dolarů za barel, nejvýše od roku 2022. Konflikt kolem Hormuzského průlivu přiškrtil zhruba pětinu světových dodávek ropy (CNBC, IEA). Od té doby se cena díky křehké americko-íránské diplomacii ustálila poblíž 106 až 108 dolarů (Euronews). Pro většinu Evropy znamená drahá ropa vyšší náklady. Pro několik zemí EU, které jsou stále zapletené do ruského vlastnictví rafinerií, ale současná krize ukazuje hlubší slabinu: čtyři roky po invazi na Ukrajinu Evropa nemá společný plán, jak s těmito aktivy naložit.

Bulharská sázka

Nejostřeji je problém vidět v Bulharsku. Rafinerie Lukoilu v Burgasu, kterou ruská firma koupila v roce 1999, pokrývá zhruba 80 až 90 % bulharského trhu s palivy (Novinite). Když na konci roku 2025 dopadly na Lukoil americké sankce, přijalo Bulharsko mimořádný zákon a rafinerii svěřilo státem jmenovanému správci (The Moscow Times). Tento správce, Rumen Spetsov, 17. května navrhl, aby bulharský stát rafinerii přímo koupil. Označil to za „historickou příležitost“.

Cena zatím známá není. Právní účet se ale už rýsuje velmi jasně. Švýcarská obchodní větev Lukoilu, společnost Litasco, podala proti Bulharsku arbitrážní žalobu za zhruba 3 miliardy eur. Tvrdí, že státní převzetí kontroly nad rafinerií fakticky znamená vyvlastnění (Dnes.bg). Tento nárok Bulharsku zůstane bez ohledu na to, kdo se nakonec stane vlastníkem rafinerie. Mezitím ceny benzinu za dva měsíce vzrostly o 20 %, z 1,25 na 1,50 eura za litr (Sofia Globe). Hormuzský šok vysvětluje část zdražení. Monopolní dodavatel bez domácí konkurence však nemá mnoho důvodů, proč by měl růst nákladů tlumit ze svého.

Čtyři modely, žádná koordinace

Každý členský stát EU, který má na svém území rafinerii s ruským vlastníkem, si odchod z této závislosti vymýšlí po svém. Stejný vzorec nepoužil nikdo.

Itálie dokončila jediný úplný převod. Rafinerie ISAB v sicilském Priolu, největší evropská rafinerie na jednom místě, přešla v roce 2023 z Lukoilu na kypersky registrovaný fond GOI Energy a v květnu 2026 na italskou firmu Ludoil. Řím proces řídil přes zákon Golden Power, který vládě dává právo vetovat obchody ve strategických odvětvích, aniž by rafinerii formálně znárodnil. Přechod z ruské ropy Urals na dodávky z dvaceti různých zemí přinesl v roce 2024 ztrátu 333 milionů eur. Lukoil navíc u italských soudů dál požaduje náhradu škody ve výši 150 milionů eur.

Německo zvolilo trvalou nucenou správu. Většinový podíl Rosněfti v rafinerii PCK Schwedt, která zásobuje zhruba 90 % berlínského trhu s palivy, je pod spolkovou kontrolou od roku 2022. V únoru 2026 Berlín přesunul právní základ režimu pod zákon o zahraničním obchodu, čímž z dočasného opatření udělal prakticky neurčité řešení. Ministryně hospodářství Katherina Reiche znárodnění výslovně odmítla s argumentem, že by odrazovalo soukromé investory v energetice. Když ale Rusko 1. května zastavilo tranzit kazašské ropy ropovodem Družba, využití kapacity Schwedtu kleslo na 80 %, tedy na hranici, pod níž se provoz stává ztrátovým. Formálním vlastníkem zůstává Rosněfť, v právním vakuu, které nevyhovuje nikomu.

Rumunsko zvolilo mírnější zásah. Rafinerie Petrotel-Lukoil v Ploješti byla v únoru 2026 umístěna pod „rozšířený státní dohled“. Vlastnictví zůstalo beze změny, stát však kontroluje provoz. Rumunsko zároveň vyhlásilo krizi na trhu s palivy, zastropovalo obchodní marže a do června snížilo spotřební daň z nafty o 30 bani na litr.

Maďarsko se vydalo opačným směrem. Závislost na ruské ropě mezi lety 2022 a 2025 vzrostla z 65 % na 90 %. Když se v lednu přerušily dodávky ropovodem Družba, Maďarsko čerpalo strategické rezervy tak rychle, že počet dní krytých zásobami během jediného měsíce klesl z 91 na 44. Nová vláda Pétera Magyara, která vedla kampaň na omezení vazeb na Rusko, nyní míří k plné diverzifikaci až v roce 2035, tedy osm let po unijním cíli pro rok 2027.

Kdo platí za chybějící plán

Unijní sankce určují, co členské státy nesmějí dovážet. Vlastnictví rafinerií se však stále bere jako národní problém. Dvacátý sankční balík EU z dubna 2026 mířil na ruské energetické příjmy a stínovou flotilu, ale nevytvořil žádný mechanismus pro koordinovaný odchod z ruského vlastnictví. Právní i finanční rizika nese každá země sama. Rusko proto může reagovat stát po státu, jak ukázalo přerušení dodávek ropovodem Družba.

Ropná krize soustředěná kolem Hormuzského průlivu, tedy daleko od rusko-ukrajinské války, která evropskou snahu o odstřižení od ruských aktiv spustila, může Brusel přimět k vytvoření společného rámce. ECFR navrhuje využít americké sankce jako páku pro evropská rozhodnutí. To vypovídá o institucionální kapacitě EU možná víc, než autoři doporučení zamýšleli. Po čtyřech letech zůstává evropský odchod z ruského rafinérského byznysu souborem národních improvizací, z nichž každá má vlastní účet. Hormuzský šok jen ztížil jeho přehlížení.