Bulharsko hlasuje o amerických tankerech

Bulharská vláda požádala parlament, aby schválil dočasné umístění amerických letounů pro tankování za letu na základně Bezmer. Mají podporovat operace Spojených států na Blízkém východě (BTA, Reuters/Yahoo). Návrh se týká až osmi letounů KC-135, nejvýše 250 vojáků a podpůrného vybavení. Povolení má platit od 24. července do 1. října.

Schválení je velmi pravděpodobné. GERB-UDF, nejsilnější strana vládní koalice, oznámila, že rozmístění podpoří jako důkaz spolehlivosti vůči spojencům (BTA). Podporu deklarovalo také DPS/MRF Deljana Peevského (Fakti). Podstatný však není samotný výsledek. Zajímavé je, že Bulharsko o věci vůbec hlasuje.

Protože nejde o běžnou alianční aktivitu NATO, ale o podporu amerických operací na Blízkém východě, poslala vláda žádost do Národního shromáždění místo toho, aby ji vyřídilo pouze ministerstvo obrany (Fakti). V jižní a východní Evropě přitom jiné vlády podobnou americkou logistiku zpravidla pokrývají stálými dohodami, které nové veřejné hlasování nevyžadují.

Co tankery dělají a proč Bezmer

KC-135 doplňují palivo jiným letadlům za letu. Stíhačky, bombardéry i průzkumné stroje díky tomu mohou letět dál a zůstat déle ve vzduchu, aniž by potřebovaly základnu poblíž konfliktní zóny (U.S. Air Force). Bezmer řeší praktický problém: pokud se kapacity tankerů na předsunutých základnách blíže Blízkému východu zaplní, nebo se jejich využití politicky zkomplikuje, jihovýchod Bulharska nabízí bezpečnější zázemí za těmito předními pozicemi (The War Zone).

Rozhodování o vojenských základnách zůstává podle unijních smluv věcí národní suverenity, a proto v tomto případě Brusel žádnou roli nehraje. Evropská unie často mluví o tom, že se chce stát geopolitickým aktérem. Když ale přijde na otázku, kdo a k čemu smí využívat evropské území, rozhoduje každé hlavní město samo. Veřejnosti v různých zemích pak dostávají různou možnost souhlasu. Většinou žádnou.

Tři odstíny neprůhlednosti hostitelských států

Rozdíl v odpovědnosti tvoří škálu. Bulharsko stojí na jejím průhlednějším konci. Řecko, Itálie a Kypr leží postupně dál.

V Řecku dává americko-řecká dohoda o vzájemné obranné spolupráci Spojeným státům široký přístup k dohodnutým zařízením. Základna Souda Bay na Krétě podle samotného amerického námořnictva podporuje operace v Evropě, Africe i v oblasti amerického Centrálního velitelství (U.S. Navy CNIC). Řecký parlament schválil celkovou dohodu (U.S.-Greece MDCA), před každým jednotlivým využitím se však znovu nehlasuje. Jakmile rámec platí, konkrétní operace jím procházejí bez samostatného veřejného povolení.

V Itálii je mezera politicky spornější. Parlament kontroluje nasazení italských sil v zahraničí a výbory obou komor schválily poslední vládní rozhodnutí o zahraničních misích (Adnkronos). Využívání italského území spojenci je však jiná otázka. Když Hnutí pěti hvězd požadovalo, aby premiérka Giorgia Meloniová vysvětlila roli Itálie v tom, co označilo za Trumpovu nezákonnou válku (Notizie Geopolitiche), ministerstvo obrany odpovědělo, že dané aktivity pokrývají už schválené dohody (Il Riformista). Prakticky to znamená, že Řím nový souhlas parlamentu nepovažoval za nutný.

Kypr je na opačném konci škály. Britská základna Akrotiri není kyperským územím, které hostí britské síly. Jde o svrchované britské území, jež Londýnu zůstalo po dohodách o nezávislosti z roku 1960. Kyperský parlament proto nemá operační veto nad tím, co se uvnitř základny děje, přestože ostrov nese politické i bezpečnostní dopady operací spojených s Blízkým východem (AOAV).

Odpovědnost, kterou Bulharsko vynucuje

U těchto zemí nejde o totožné uspořádání, a právě v tom je podstata. Bulharsko předkládá otázku parlamentu, stanoví časové omezení a pojmenovává účel. Řecko deleguje rozhodování přes rámcovou dohodu. Itálie považuje spojeneckou logistiku za předem pokrytou. Kypr do ní nemůže mluvit vůbec.

Každý model vytváří jinou míru demokratické viditelnosti nad stejnou základní realitou: evropská geografie slouží americkému vojenskému dosahu na Blízkém východě.

Bulharské hlasování je nejčistší verzí této dohody. Zároveň patří k nejvzácnějším. Ostatní hostitelské vlády by měly vysvětlit, kdy spojenecká logistika přestává být rutinní správou aliančních vztahů a stává se operací, která si zaslouží nový parlamentní souhlas. Řecký rámec trvalého přístupu, italská doktrína smluvního krytí i kyperské uspořádání svrchovaných základen se této otázce vyhýbají. Jejich parlamenty i veřejnost mají nárok na odpověď.