Spor o kontrolu pohřbil francouzsko-německou stíhačku

Projekt FCAS/SCAF skončil na tom, že Francie a Německo nedokázaly společnou obrannou ambici převést do společného řízení. Nešlo jen o jednu stíhačku. Program ukázal, že Evropa může zvyšovat výdaje na obranu, a přesto nezískat společnou průmyslovou sílu, pokud se státy a firmy neshodnou na tom, kdo zbraně navrhuje, modernizuje a vyváží.

Rozkol byl v dohodě od začátku

Politická dohoda vypadala na papíře jednoduše: Francie měla vést vývoj budoucího bojového letounu, Německo projekt MGCS, tedy plánovaný tank nové generace, který má časem nahradit řady Leopard a Leclerc (tportal). Do FCAS vstoupilo jako plný partner také Španělsko. Indra v něm získala významnou roli u senzorů a simulací, zatímco Airbus měl na starosti bezpilotní podpůrné stroje a systémy pro sdílení dat na bojišti (The Aviationist).

Dohoda se rozpadla ve chvíli, kdy se politické gesto změnilo v inženýrský projekt. Dassault a Airbus se nedohodly na vedení programu, rozdělení práce ani právech k technologiím (Le Monde, Euronews). Právě tyto otázky rozhodují o tom, kdo ovládá konstrukci systému, kdo ho může později modernizovat, kdo certifikuje změny a kdo jej smí prodávat do zahraničí.

Stejně tvrdý jako národní spor byl i spor obchodní. Dassault a Airbus si konkurují na exportních trzích, takže sdílení vlastního technického know-how by znamenalo předat část budoucí vyjednávací síly soupeři. Francie chtěla chránit model postavený na samostatném vývoji stíhaček, volnosti vývozu, palubním letectvu a jaderných požadavcích. Německo, které nyní vydává na obranu více peněz a nese větší průmyslovou váhu, už nechtělo přijmout roli mladšího partnera v systému, jenž by na desítky let formoval evropský trh špičkových bojových letadel (Le Grand Continent).

Hořký rozvod vypadá takto: Francie má doktrínu a konstrukční autoritu, Německo peníze a jiné možnosti. Z těchto dvou aktiv se společná stíhačka skládá těžko. Ani Dassault přitom nemusí být jednoznačným vítězem, protože Francie může mít problém financovat budoucí stíhací letoun sama (Le Monde).

Účet nekončí v Paříži a Berlíně

První zásah dostává Španělsko. Madrid do FCAS nevstupoval proto, aby z okraje sledoval francouzsko-německý spor, ale aby vybudoval skutečné průmyslové kapacity. Podle španělských médií jsou v ohrožení, nikoli už definitivně ztracené, kontrakty za 540 mil. EUR pro Indru a za 160 mil. EUR pro konsorcium Indra-Airbus (Cinco Días, The Objective). Ministryně obrany Margarita Roblesová označila výsledek za selhání a uvedla, že průmyslové zájmy projekt převážily (EFE via Infobae).

Itálii se otevírá prostor, nikoli jistota. Program GCAP, tedy společný vývoj stíhačky Itálie, Británie a Japonska, nyní působí jako silnější alternativa s evropskou vazbou. Leonardo uvedlo, že Německo by bylo cenným partnerem. Vstup Berlína by ale mohl znovu otevřít spory o rozdělení práce a harmonogram v programu, který už stojí na ose Řím-Londýn-Tokio (Reuters via MarketScreener, Defense News).

Německo se dívá také na sever. Airbus podle dostupných informací zkoumal počáteční rozhovory se Saabem, Švédsko však k případné spolupráci přistupuje jako k politickému rozhodnutí, ne jako k hotové cestě z trosek FCAS (StreetInsider). Právě v tom je evropský problém: možných partnerů není málo. Riziko spočívá v tom, že peníze, inženýři a dodavatelské řetězce se rozptýlí dřív, než vznikne nový společný návrh.

Státy blíže Rusku budou selhání měřit spíše časem než symbolikou. Polská média připomínala, že FCAS se po letech sporů o patenty a vedení programu už předtím posunul k 40. létům (Defence24). Pokud evropské projekty přicházejí příliš pozdě, vlády nakoupí dostupné systémy ve Spojených státech, Jižní Koreji nebo jinde. Tím si na desítky let zafixují výcvik, údržbu i munici.

Tankový projekt teď nese stejnou zkoušku

Projekt MGCS přebírá stejnou otázku na zemi. Šéf Rheinmetallu Armin Papperger varoval, že francouzské rozpočtové škrty by mohly tankový program ohrozit, dostupné francouzské materiály však toto konkrétní tvrzení nezávisle nepotvrzují (Stern).

Pevnější důkazy ukazují na tentýž problém kontroly. MGCS se posunul do 40. let a nevyřešené zůstávají i základní konstrukční otázky, včetně ráže kanonu (Shephard, FAZ). Z tankového programu se nemůže stát další strategický pilíř Evropy, dokud se jeho partneři přou o to, kdo určuje návrh, komu patří technologie a kdo ponese náklady.

Evropa říká, že chce větší obrannou autonomii. FCAS ukazuje její cenu. Než se ze společné zbraně stane něco víc než komuniké, musí se někdo podělit o kontrolu.