Kypr otevře firemní daňová data

Kyperský parlament jednomyslně schválil zákon, který umožní tamní daňové správě automaticky sdílet údaje o zdanění firem se všemi ostatními státy EU (Stockwatch). Kypr tím převádí do národního práva směrnici DAC9, tedy evropská pravidla, která staví technickou infrastrukturu pro výměnu informací kolem globální minimální daně z příjmů právnických osob. Sama o sobě je to oznamovací povinnost. Zapadá ale do širší změny: u největších firemních skupin v Evropě už nízká nominální sazba nerozhoduje o konečném účtu. Čím dál důležitější je systém, který ověří, kolik firma skutečně zaplatila.

Tři kroky od globálního pravidla k národní daňové správě

Celý mechanismus má tři části. Nejprve OECD připravila takzvaný pilíř 2: rámec, podle něhož mají firemní skupiny s ročními výnosy alespoň 750 milionů EUR podléhat minimální 15% efektivní sazbě daně ve všech zemích, kde působí (OECD). Slovo „efektivní“ je podstatné. Nejde o sazbu napsanou v zákoně, ale o to, kolik podnik po odečtení slev, výjimek a odpočtů opravdu odvede.

Evropská unie následně rámec OECD převedla do závazné směrnice o minimální dani, kterou musejí uplatňovat všechny členské státy (EUR-Lex). Pokud efektivní sazba skupiny v některé zemi klesne pod 15 %, rozdíl doplní dorovnávací daň. První možnost vybrat chybějící částku má stát s nízkým zdaněním. Pokud ji nevyužije, může si ji vybrat země, v níž sídlí mateřská společnost (OECD).

Třetím článkem je DAC9, tedy směrnice, kterou nyní přijal Kypr. Ta vytváří datový kanál. Nadnárodní skupina podá jedno standardizované hlášení se svou strukturou, zisky a daňovými výpočty za jednotlivé jurisdikce. Jedna daňová správa hlášení přijme a příslušné části předá ostatním státům EU (EUR-Lex, Council of the EU). Bez této vrstvy vidí každý stát jen svůj díl. S ní mohou úřady ověřovat, zda skupina v celé EU skutečně dosahuje 15% minima.

Irsko ukazuje, jak se starý model přizpůsobuje

Nejčitelnějším příkladem je Irsko. Dublin nezrušil svou 12,5% sazbu daně z příjmů právnických osob, ale u firem, na které dopadá pilíř 2, uplatňuje 15% efektivní minimum a rozdíl vybírá prostřednictvím vlastní domácí dorovnávací daně (Irish Statute Book). Logika je prostá: pokud má někdo vybrat rozdíl mezi 12,5 a 15 %, Irsko chce, aby to bylo Irsko, ne třeba Německo.

První irská lhůta pro platbu podle pilíře 2 uplynula 30. června 2026. Příjmy z korporátní daně za první pololetí dosáhly zhruba 13,7 miliardy EUR, meziročně o 4,7 % více (Irish Times, Deloitte). Veřejná data zatím neukazují, jakou část tvořila dorovnávací daň. Systém už ale běží.

Maďarsko ukazuje opačnou stranu téže změny. Jeho 9% nominální sazba zůstává nejnižší v EU (EU Council). Pro menší domácí firmy pořád platí. U velkých nadnárodních skupin spadajících pod pilíř 2 však samotných 9 % už nezaručuje daňovou výhodu, protože dorovnávací mechanismus rozdíl do 15 % vybere tak jako tak (PwC). Maďarské daňové komentáře proto reformu popisují hlavně jako novou administrativní zátěž: termíny, výpočty a výměny dat (Adóvilág).

Nizozemsko čelí jinému typu rizika. Přes nizozemské firemní struktury se dlouho převáděly licenční poplatky a úroky přes společnosti s malou skutečnou aktivitou, čímž se zisky přesouvaly ze zemí s vyšším zdaněním. Pilíř 2 daňovou úsporu z podobných konstrukcí snižuje a DAC9 je zviditelňuje pro daňové správy ostatních států (Rijksoverheid). Průtokové společnosti nezmizí ze dne na den. Motivace zakládat nové ale slábne.

Kdo získává a kdo platí

Národní rozpočty získávají dvě věci: lepší přehled o tom, jak nadnárodní firmy strukturují své daně, a v zemích s domácí dorovnávací daní také právo vybrat příjmy, které by jinak mohly skončit jinde. Velké nadnárodní skupiny přicházejí o část výhody, kterou jim dávaly státy s nízkou sazbou, protože nominálních 12,5 nebo 9 % už neurčuje konečnou daňovou povinnost. Daňoví poradci a compliance firmy naopak získávají novou práci: výpočty efektivních sazeb a standardizovaná hlášení se přidávají k běžné korporátní dani (Alvarez & Marsal). Malých a středních firem pod hranicí 750 milionů EUR se pravidla z velké části netýkají (OECD).

Rada EU prodává DAC9 jako zjednodušení: jedno hlášení místo mnoha duplicitních podání (Council of the EU). To, zda to firmy pocítí stejně, bude záviset na tom, jestli centrální hlášení skutečně nahradí národní podání, nebo se jen položí nad ně. Daňová konkurence mezi státy EU nezmizela. U firem dost velkých na to, aby spadly pod pilíř 2, se ale přesouvá jinam: k otázce, která země dokáže provozovat kontrolní systém tak, aby vybrala daň a zároveň neodradila podniky, které chce přilákat.