Dánsko vrací vítr do hry

Když Dánsko v prosinci 2024 nabídlo první tři oblasti pro nové offshore větrné parky, nepřišla ani jedna nabídka. Developeři si spočítali podmínky: stavět v Severním moři, nést investici za miliardy a elektřinu pak prodávat za cenu, kterou zrovna určí trh. Odešli. O osmnáct měsíců později získal švédský státní Vattenfall kontrakty na dvě z těchto oblastí, dohromady nejméně 1,8 gigawattu, s očekávaným spuštěním do konce roku 2032 (KEFM, Windtech International). Dánsko nenašlo odvážnější investory. Změnilo rozdělení cenového rizika.

Co na sebe vzal stát

Původní model počítal s tím, že developeři budou elektřinu prodávat za tržní ceny a po desítky let ponesou celé riziko výkyvů na velkoobchodním trhu. Offshore větrné parky jsou drahé hlavně na začátku: výstavba stojí miliardy, provoz je pak relativně levný. Návratnost proto závisí na tom, za kolik se bude elektřina prodávat za dvacet nebo třicet let, a také na úrocích, za které banky půjčí peníze (IEA, IRENA). Bez jistějších příjmů takový projekt nedostane stavební úvěr. V praxi skončil dřív, než začal.

Dánská oprava má podobu oboustranné rozdílové smlouvy. Stát stanoví takzvanou realizační cenu, tedy zaručenou cenu za megawatthodinu elektřiny. Když tržní cena klesne pod ni, stát developerovi doplatí rozdíl. Když tržní cena stoupne nad ni, developer přebytek vrací státu (Low Carbon Contracts Company). Developer tím získá předvídatelný příjem, proti kterému mu banky mohou půjčit. Stát za to dostane větrné parky.

Vattenfall uspěl u oblasti Nordsøen Midt s cenou 504 dánských korun za megawatthodinu a u Hesselø s cenou 542 DKK/MWh. V obou případech jde o dvacetileté kontrakty (KEFM, Baird Maritime). Soutěž se vrátila: na Nordsøen Midt přišly dvě nabídky, na Hesselø pět (Ocean Energy Resources, BT).

Daňoví poplatníci, developer, banky

Celková veřejná podpora má strop 37,6 miliardy dánských korun (Politiken, Danish Energy Agency via Ritzau). Je to horní hranice, nikoli automatický účet. Daňoví poplatníci platí jen tehdy, když velkoobchodní ceny elektřiny během trvání smlouvy klesnou pod realizační cenu. Pokud zůstanou výš, Vattenfall peníze vrací státu. Pokud budou nízko několik let, rozdíl se začne načítat směrem k uvedenému stropu.

Prvními vítězi jsou Vattenfall a jeho věřitelé. Dvacetiletá příjmová podlaha mění spekulativní investici v tok peněz, který banky umějí financovat. Švédská média proto kontrakt popsala jako obchodní úspěch, ne jako politický spor o státní riziko (DN). Dánští spotřebitelé vydělají až tehdy, pokud se parky skutečně připojí k síti a přidají dost výkonu na to, aby snížily velkoobchodní ceny nebo omezily potřebu dražších záložních zdrojů.

Právě připojení ale jisté není. Dánská fronta žádostí o připojení k síti narostla na 60 GW spekulativních projektů, takže provozovatel přenosové soustavy Energinet zmrazil nové dohody o připojení (To Brief). Turbíny bez sítě nevyrábějí nic.

Stejný vzorec je vidět i jinde v Evropě. V pátém britském kole rozdílových smluv nezískal podporu žádný offshore větrný projekt; šesté kolo uspělo až poté, co vláda zvýšila realizační ceny (UK AR5, AR6). Nizozemsko pořádalo tendry označované jako „bez dotací“, jenže stát předem připravil lokality a provozovatel sítě TenneT na veřejné náklady vybudoval offshore platformy a kabely (TenneT). Když stát převezme větší část cenového rizika, developeři se vracejí. Rozhodující je, kolik veřejných peněz to stojí a co za ně společnost dostane.

Volba turbín, kterou Dánsko ještě neudělalo

Vattenfall zatím neoznámil dodavatele turbín ani pro jeden projekt (Voice of Renewables). Tato volba nebude jen technická. Čínské pevninské turbíny jsou podle odhadu Rystad citovaného agenturou Reuters na exportních trzích o 20 až 40 procent levnější (Folha/Reuters). Právo EU čínská zařízení nezakazuje, ale nařízení o průmyslu pro čisté nulové emise umožňuje vládám hodnotit vedle nejnižší ceny také bezpečnost dodávek a domácí průmyslovou kapacitu (NZIA).

Tím, že Dánsko postavilo stát za cenové riziko, udělalo offshore vítr znovu financovatelným. Další rozhodnutí určí, zda stejné veřejné peníze posílí také evropský průmysl, nebo potečou k nejlevnějšímu globálnímu dodavateli. A to už není volba jen pro Kodaň.