Nizozemsko vrací dotace větrníkům

Nizozemsko zvýšilo maximální dotační rámec pro dva chystané tendry na větrné parky v Severním moři na 9,456 mld. EUR z dosavadních 7,896 mld. EUR (RVO, Rijksoverheid). Nejde o záchranný šek, ale o strop pro budoucí tendry Gamma-A a Gamma-B, které se otevřou v listopadu. Vítězné nabídky mohou skončit výrazně níže než maximálních zhruba 0,117 EUR za kilowatthodinu (RVO). Tato cena leží nad nedávnými průměry na velkoobchodním trhu a má obnovit financovatelnost projektů, ne developerům zajistit pohodlnou rentu. Směr je ale zřejmý: nizozemský stát vrací veřejné peníze do offshore větru, protože předchozí model, v němž se parky stavěly bez provozních dotací, přestal fungovat.

Proč se starý model rozpadl

Před dvěma lety získala dvě konsorcia právo postavit u lokality IJmuiden Ver v Severním moři 4 gigawatty větrné kapacity bez státních dotací. To odpovídá zhruba polovině offshore kapacity, kterou chce Nizozemsko přidat během této dekády. Lokalitu Alpha získalo konsorcium Noordzeker, tedy SSE Renewables a APG investující pro nizozemský penzijní fond ABP. Lokalitu Beta získalo Zeevonk, společný projekt Vattenfallu a Copenhagen Infrastructure Partners (Blackridge Research, NOS). Obě skupiny nyní váhají s konečným investičním rozhodnutím, tedy okamžikem, kdy vlastníci a věřitelé nevratně zavazují kapitál.

Ekonomika projektů se zhoršila na obou stranách. Náklady vzrostly: nizozemské předpisy uvádějí, že náklady na výstavbu offshore větru byly v roce 2025 o 40 % vyšší než v roce 2020, hlavně kvůli inflaci, vyšším úrokovým sazbám a napjatým dodavatelským řetězcům (Staatsblad). Výnosy naopak vypadají slabší: kvůli nižší průmyslové poptávce po elektřině developeři čekají, že budou prodávat proud za nižší ceny (NOS). Větrné parky na moři vyžadují vysoké počáteční investice. Většina celoživotních nákladů se platí předem, takže i relativně mírné zvýšení úrokových sazeb může z životaschopného projektu udělat projekt, který banky financovat nebudou (IRENA).

Nizozemská vláda proto dělá dvě věci současně: jedná s ABP a Vattenfallem o zadrhnutých projektech Alpha a Beta a u dalšího kola znovu otevírá dotace. Tendry Gamma použijí podpůrný mechanismus, v němž stát vyplácí developerům peníze, pokud cena elektřiny klesne pod stanovenou úroveň. Když ceny zklamou, část rozdílu zaplatí daňoví poplatníci.

Dánsko a Německo ukazují stejný vzorec

Nizozemsko v tom není samo. Dřívější dánská aukce na offshore vítr nepřilákala žádnou nabídku. Kodaň proto tendr přepracovala na obousměrné rozdílové smlouvy, známé jako CfD: stát platí, když jsou ceny nízké, a naopak si bere peníze zpět, když jsou vysoké. Vattenfall poté podal nabídku a uspěl s celkovým stropem podpory 37,6 mld. DKK (KEFM, Energistyrelsen). Francii schválila Evropská komise podpůrné schéma pro offshore vítr v objemu 63 mld. EUR, pokrývající až 11,1 GW kapacity (European Commission, ESG Today). Německý příběh je ještě tvrdší. Tendr na 2,5 GW offshore kapacity nezískal vůbec žádnou nabídku a odvětví tlačí na Berlín, aby přešel na rozdílové smlouvy (IWR). Stejným cyklem prošla i Británie: páté kolo CfD nepřineslo žádné offshore projekty a teprve po změně podmínek se v šestém kole developeři vrátili (UK Gov AR5, UK Gov AR6).

Kdo platí za stabilnější vítr

Přímými příjemci jsou developeři a jejich věřitelé, kteří dostávají stabilnější příjmy a levnější financování. Náklady dopadají na daňové poplatníky a odběratele elektřiny, jen cesta se v jednotlivých zemích liší. V Německu už domácnosti a firmy platí offshore síťový příplatek 0,941 ct/kWh (Netztransparenz) a samotné rozšíření německých offshore sítí má do roku 2045 stát 153 až 171 mld. EUR. Tyto náklady se přímo promítají do síťových poplatků (Netzentwicklungsplan). V Belgii antverpské chemické firmy uvádějí, že kvůli investicím do offshore sítí čelí dodatečným přenosovým tarifům ve výši 80 až 100 mil. EUR (Made in).

Nizozemská skupina průmyslových odběratelů VEMW upozorňuje na problém, který přesahuje hranice: dotovat výrobce větrné elektřiny a přehlížet odběratele může potíž spíše přesunout než vyřešit. Průmysloví zákazníci ochotní podepisovat dlouhodobé kontrakty na nákup elektřiny jsou právě tím, co bankám umožňuje projekty financovat (VEMW). Bez takové poptávky veřejné náklady rostou a zůstávají.

Označovat offshore vítr bez provozních dotací za energii „bez státní podpory“ bylo vždy zavádějící. Plánování sítí, průzkumy mořského dna i kabelová připojení od začátku nesly veřejné rozpočty. Změnilo se to, že vlády nyní na veřejné bilance přebírají i cenové riziko. Evropa offshore vítr neopouští. Jen větší část ceny, kterou trh sám neunese, přesouvá na daňové poplatníky a odběratele elektřiny.