EIB otevřela peníze pro litevskou základnu

Litva staví v Rūdninkai vojenský areál, na který půjde 369 mil. EUR z kombinovaného financování Evropské investiční banky, Swedbank a SEB (EIB). Evropská investiční banka, tedy veřejná banka EU založená smlouvami a vlastněná všemi 27 členskými státy, se tím nestává bankou na zbraně. Posouvá ale hranici mezi rozvojovým úvěrováním a obrannou politikou: vojenská infrastruktura se nově dá financovat způsobem, který ještě nedávno nebyl průchodný. Vlády na východním křídle EU už sledují, zda se stejná cesta otevře i jim.

Pravidlo, které padlo

Do září 2024 platilo, že projekty související s obranou musely u EIB prokázat, že více než polovinu příjmů získají z civilního využití (EIB). Toto pravidlo drželo většinu vojenské infrastruktury mimo dosah banky. Kasárna, logistická centra nebo výcvikové prostory jen těžko mohly věrohodně tvrdit, že jejich hlavním zdrojem příjmů bude civilní provoz, i když samy neobsahovaly žádné zbraně.

Ministři financí členských států, kteří v EIB zasedají jako Rada guvernérů, tedy nejvyšší rozhodovací orgán banky, toto omezení zrušili a schválili širší bezpečnostní mandát. Zbraně a munice zůstávají mimo financování. Budovy, silnice, energetické systémy nebo ubytování ve vojenském areálu už ale podmínky splnit mohou: jde o infrastrukturu, která podporuje vojenskou činnost, aniž by sama znamenala nákup výzbroje (Scope Ratings). Rūdninkai leží přesně na této hraně. Účel je zjevně vojenský, úvěr je průchodný proto, že míří na infrastrukturu, nikoli na zbraně.

Jedno pravidlo, dvě různé potřeby

Význam změny závisí na tom, odkud se na ni v Evropě díváte.

Na východním křídle je Rūdninkai otázkou bezpečnosti zabalenou do úvěrové smlouvy. Polská média zasazují litevskou vojenskou infrastrukturu do širšího řetězce odstrašení kolem Suvalského koridoru, úzkého pozemního pásu spojujícího Polsko s pobaltskými státy (Onet). Varšava chce prodloužit ropovody a palivovou infrastrukturu NATO, modernizovat silnice a přesunout část nákladů z národních rozpočtů do společných evropských nástrojů (WP). Podobnou potřebu vidí Lotyšsko, které se připojilo ke kanadské iniciativě na vytvoření samostatné Banky pro obranu, bezpečnost a odolnost. Tato instituce ale zatím nemá potvrzený kapitál ani reálné úvěrové operace (LRT).

Francie čte uvolnění pravidel hlavně průmyslově. Bpifrance, francouzská veřejná investiční banka, a EIB nasměrovaly 150 mil. EUR do malých a středních firem v oblasti bezpečnosti a obrany a prezentovaly investici jako součást strategické autonomie, nikoli jako územní odstrašení (Caisse des Dépôts). Stejný směr potvrdil i další velký úvěr EIB pro Airbus: Evropa může přes svou rozvojovou banku financovat průmysl relevantní pro obranu (Le Monde).

Východní křídlo potřebuje financovat beton, logistiku a silnice. Francie potřebuje financovat letectví, technologie a dodavatelské řetězce. Jedna změna pravidel obslouží obě potřeby, a právě proto prošla.

Co dohoda dokazuje a co už ne

Méně viditelnou, ale výmluvnější částí dohody v Rūdninkai je účast Swedbank a SEB vedle EIB. Když do vojenského projektu vstoupí veřejná banka EU, komerční banky se mohou přidat s menším rizikem, že jim obranná expozice poškodí udržitelnostní ratingy nebo veřejný obraz. EIB už potvrdila, že rozšiřuje úvěrování bezpečnostních a obranných firem přes komerční banky (Scope Ratings). Projekt s její účastí pak nevypadá jako sázka, které je lepší se vyhnout, ale jako součást veřejné politiky.

Ze švédské stopy ale nelze vyvodit víc, než ukazuje samotná transakce. Švédští regulátoři dál zveřejňují běžná pravidla bankovního rizika a žádná veřejná doktrína bankám nenařizuje, aby obranu považovaly za úvěrovou prioritu. SEB a Swedbank vstoupily do této konkrétní dohody. To ještě neznamená, že severské finance přepsaly svůj postoj k obraně.

Německy psaný finanční komentář popsal EIB jako instituci, která se posouvá směrem k „bance na zbraně“ (Kettner Edelmetalle). Jako popis pravidel je to přehnané: zbraně a munice zůstávají formálně vyloučené. Vystihuje to ale skutečné napětí ve správě banky. EIB nezveřejňuje, proč jeden projekt podmínky splní a jiný ne. Občané tak vidí směr, ale nemohou zkontrolovat logiku jednotlivých rozhodnutí.

Rūdninkai zatím není opakovatelný model. Je to jedna dohoda s podmínkami, které EIB ani zapojené banky plně nezveřejnily. Polsko, Lotyšsko i Rumunsko mají infrastrukturu, která by do podobné šablony mohla zapadnout, žádný veřejný seznam srovnatelných úvěrů ale neexistuje. Nevyřčená zůstává i základní otázka: kdo ponese ztráty, pokud projekt ekonomicky nevyjde — EIB, komerční věřitelé, nebo hostitelská vláda. Litevské ministerstvo obrany, vedení EIB i soukromé banky na ni dluží odpověď. EIB posunula hranici mezi rozvojovým úvěrováním a obrannou politikou. O její legitimitě rozhodne, zda tuto hranici bude hlídat veřejně.