Schengenská výjimka se stává rutinou

Každé pracovní ráno míří do Lucemburska z Francie, Belgie a Německa více než 200 000 lidí (STATEC). Na trase mezi Trevírem a Wasserbilligem projíždějí dojíždějící nedaleko vesnice, kde pět vlád podepsalo dohodu z roku 1985, z níž vznikl evropský prostor bez pasových kontrol. Rozhodnutí Německa prodloužit kontroly na všech devíti pozemních hranicích do poloviny března 2027 znamená, že se tento slib znovu odkládá jen pár kilometrů od místa, kde byl sepsán.

Německý ministr vnitra Alexander Dobrindt o prodloužení informoval Evropskou komisi 18. srpna. Berlín ho zdůvodňuje nelegální migrací a tlakem na vnější hranice EU (Yahoo/Reuters, Evropská komise). Kontroly se týkají všech německých pozemních hranic: s Rakouskem, Francií, Belgií, Nizozemskem, Lucemburskem, Dánskem, Švýcarskem, Českem a Polskem. Platí od září 2024 a dopadají na silniční, železniční i autobusovou dopravu. Nejde o víza, ale o každodenní podobu pohybu přes hranice, které měly být otevřené.

Osm vlád, jeden vzorec

Německo v tom není samo. Vnitřní hraniční kontroly dnes udržuje osm států Schengenu: Rakousko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Polsko a Švédsko (Evropská komise). Rakousko je obnovuje nepřetržitě od migrační krize v roce 2015. Francie je drží od teroristických útoků z listopadu téhož roku.

Polsko ukazuje, jak se tato logika sama posiluje. Varšava má vlastní kontroly na hranicích s Německem a Litvou, prodloužené do října 2026 (ddb24). Vláda premiéra Donalda Tuska přitom Schengen nehájí jazykem otevřených hranic; bezpečné hranice popisuje jako jeden z pilířů národní bezpečnosti. Polsko tedy německým prodloužením trpí a zároveň se účastní stejné hry. V Radě EU, kde vlády členských států vyjednávají legislativu, tím vzniká jednoduchý politický problém: země, které by měly největší důvod protestovat, samy provozují vlastní kontroly.

Co může Komise říct a co dokáže zastavit

Schengenský hraniční kodex, tedy unijní nařízení upravující cestování bez pasových kontrol, dovoluje dočasné kontroly na vnitřních hranicích jen jako „krajní opatření“ při vážném ohrožení veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti (EUR-Lex). Reforma z roku 2024 prodloužila maximální dobu jejich trvání na dva roky v šestiměsíčních blocích. Vládám tím dala více prostoru držet kontroly při životě a dál je označovat za dočasné. Soudní dvůr EU ale v případech spojených s dlouhodobými rakouskými kontrolami rozhodl, že státy nemohou obcházet časové limity tím, že budou stejnou hrozbu jen posouvat do dalších prodloužení. „Dočasné“ má v právu ještě pořád něco znamenat.

Nástroje Evropské komise jsou pomalé. Může posuzovat oznámení členských států, vydávat stanoviska k přiměřenosti a nakonec zahájit řízení o porušení unijního práva, tedy formální postup, kterým se členský stát nutí dodržovat pravidla EU. Rozhodnutí vlády ale první den zablokovat nemůže. Eurokomisař pro migraci Magnus Brunner na začátku srpna vyzval Německo, aby kontroly postupně rušilo. Francii Komise v červnovém stanovisku z roku 2026 doporučila totéž. Stanovisko ale není soudní příkaz.

Nejsilnější německá obhajoba stojí na tom, že kontroly zachytávají lidi. Bavorská pohraniční policie uvedla, že mezi zářím 2024 a červencem 2026 odhalila 21 647 neoprávněných vstupů a zatkla 1 068 převaděčů (Presseportal/Bundespolizei). Samotné počty záchytů ale neříkají, zda jsou kontroly přiměřené. Méně přechodů přes kontrolní místa může být důsledkem přesunu tras, dohod se zeměmi proti proudu migrační cesty nebo změn v azylové politice, nejen kontrol samotných. Pokles záchytů se dá stejně dobře použít jako argument pro jejich zrušení i pro jejich prodloužení.

Schengenský hraniční kodex stále říká, že vnitřní kontroly mají být výjimkou. Osm vlád se k nim chová jako k běžnému nástroji. Pokud Komise nepoužije řízení o porušení práva k tomu, aby nechala znovu prověřit verdikt Soudního dvora, podle něhož musí „dočasné“ něco znamenat, bude se schengenská výjimka dál měnit v rutinu. Náklady ponesou dojíždějící, dopravci a pohraniční města, kterým Evropa slíbila něco jiného.