Estonsko spouští protidronovou hranici

Na 136 kilometrech, kde Estonsko sousedí s Ruskem, už nová pohraniční infrastruktura dokáže zachytit cizí drony a zasáhnout proti nim. Estonská policie a pohraniční stráž dokončila první protidronové úseky na jihovýchodní hranici země (ERR). Podle veřejně dostupných informací nemá žádná jiná pozemní hranice mezi EU a Ruskem srovnatelný systém. Vybudováno je přes 110 kilometrů a technický dohled pokrývá téměř dvě třetiny celé 338kilometrové východní hranice. Dokončení se čeká do konce roku (ERR).

Technika tedy funguje. Nejasný zůstává řetězec rozhodování nad ní. Z veřejných zdrojů není patrné, kdo smí sestřel povolit, jak rychle se takové rozhodnutí dostane k jednotkám v terénu ani zda estonská senzorová data vstupují do společného baltského nebo aliančního obrazu vzdušné situace. Právě tato mezera se táhne od Baltu po Černé moře a pokaždé se zvětší ve chvíli, kdy musí vláda reakci skládat za pochodu.

Politický tlak mezitím přiostřila Moskva, když Estonsko obvinila, že dovoluje Ukrajině využívat estonský vzdušný prostor k dronovým útokům proti Rusku. Tvrzení není doložené, ale ukazuje, proč se každý neidentifikovaný dron u hranice může rychle stát bezpečnostním incidentem i nástrojem informační operace. Funkční detekční systém proto nezvyšuje jen schopnost obrany, ale i politickou citlivost každého rozhodnutí.

Každý stát za sebe

Polský program Shield East zatím zabezpečil více než 61 kilometrů východní hranice pomocí senzorů, skladových míst a další infrastruktury. Dalších 207 kilometrů má následovat (Defence24, gov.pl). Varšava zároveň vytvořila v rámci sil územní obrany, tedy záložní složky armády, zvláštní komponent pro obranu hranic a jednotlivým brigádám přidělila odpovědnost za konkrétní úseky. Polsko však systém buduje uvnitř vlastní armády. Ve veřejných zdrojích se neobjevuje společné polsko-baltské velení ani sdílená pravomoc pro reakci na drony.

Lotyšsko ukazuje stejný problém z druhé strany. Zveřejnilo pravidla pro odškodnění škod způsobených vojenskými dronovými incidenty v době míru (Sargs.lv). Právní jasnost je tak větší u otázky, co se stane po dopadu dronu, než u otázky, kdo ho má zastavit. Dosavadní baltská pohraniční spolupráce se soustředí hlavně na migrační tlak, nikoli na zachytávání dronů.

NATO testuje, zda protidronové systémy spojenců dokážou fungovat dohromady, a rozsah těchto zkoušek roste. Cvičení Technical Interoperability Exercise 26 prověřilo více než 60 systémů z několika zemí ve společných zkouškách radarů, rušiček a velitelského softwaru. Projekt Flytrap v Litvě zase propojoval protidronové platformy a velitelské sítě využívající umělou inteligenci napříč osmi státy (DVIDS, DVIDS). Spojenci v NATO oznámili, že během pěti let chtějí do protidronových schopností investovat více než 40 miliard dolarů (Defence Industry Europe).

Schopnost systémů komunikovat ale není totéž co rozhodnutí, kdo vydá rozkaz. Státy dál nakupují radary, rušičky, kamery a software jako oddělené balíky, které často potřebují dodatečné úpravy, než spolu začnou skutečně fungovat (Escudo Digital). Peníze na techniku tedy tečou, přeshraniční pravomoc k jejímu použití nikoli.

Kde se ztrácejí sekundy

Finsko ukazuje, jak vypadá právní jasnost. Zákon o pohraniční stráži, policejní zákon a zákon o obranných silách svěřují pravomoci zasahovat proti dronům různým složkám. Každá z nich musí sama posoudit, zda je použití síly nutné a odpovídá konkrétní hrozbě (Finlex). Tři zákony, tři instituce, tři samostatná hodnocení. Právo je přehledné. Méně přehledné je přiřadit konkrétní senzorový poplach správné autoritě dřív, než dron přeletí do další země.

Rumunsko ukazuje cenu zpoždění. Při incidentech s drony nad Dunajem úřady zaznamenaly vzdušné cíle, aktivovaly protivzdušnou obranu, připravily vrtulníky, rozeslaly varování civilistům a informovaly struktury NATO, vše kvůli jedné události (Aktual24). Ministr obrany Radu Miruță zároveň připustil, že přístav Constanța potřebuje vlastní detekční systém, protože vojenská obrana a ochrana civilní infrastruktury vyžadují odlišné schopnosti (Adevărul).

Estonsko odpovědělo na první otázku: stát na východní hranici dokáže vybudovat funkční protidronové úseky. NATO a EU stále dluží odpověď na druhou: kdo velí reakci ve chvíli, kdy dron přejde ze senzorů jedné země do vzdušného prostoru druhé, a jak rychle může tato autorita jednat. Dokud tato odpověď nebude existovat, zůstane východní hranice Evropy souborem národních systémů oddělených právě těmi sekundami, na kterých nejvíc záleží.