Estonsko schválilo jádro poměrem 63-10

V únoru 2025 dokončily Estonsko, Lotyšsko a Litva krok připravovaný déle než deset let: odpojily se od ruskem řízené elektroenergetické soustavy BRELL a synchronizovaly své sítě s kontinentální Evropou (ENTSO-E, Kleinman Center). Politicky to byla deklarace energetické nezávislosti. Teď k ní potřebují systém, který ji unese i technicky.

Dne 17. června 2026 schválil estonský parlament poměrem 63 ku 10 zákon o jaderné energii a bezpečnosti, který poprvé v historii země vytváří právní základ pro mírové využití jádra (Riigikogu). Zákon nepovoluje konkrétní reaktor, neurčuje lokalitu ani nezavazuje stát k výstavbě. Stanovuje pravidla: kdo bude odvětví regulovat, jak se budou vydávat povolení a kdo ponese náklady na odpad. Nejprve pravidla silničního provozu, teprve potom auta na silnici.

Od přestřiženého kabelu k chybějící kapacitě

Elektrická síť není sklad. Výroba a spotřeba se musejí vyrovnávat téměř okamžitě, jinak se systém začne rozkmitávat. Vítr a slunce vyrábějí elektřinu levně, ale podle počasí, ne podle poptávky. Baterie umějí uložit energii na hodiny, jen výjimečně na týdny. Přeshraniční vedení umožňuje půjčit si elektřinu od sousedů, pokud ji zrovna nemají málo také oni.

Po odchodu z BRELL už pobaltské státy nezávisí na Moskvě při řízení frekvence, tedy neustálém a přesném vyvažování sítě, díky němuž světla neslábnou a stroje nevypadávají z rytmu. Zároveň ale přišly o fyzickou oporu: obrovskou rotační hmotu ruských generátorů, která fungovala jako setrvačník a pohlcovala náhlé výkyvy mezi výrobou a spotřebou. Tato odpovědnost teď leží na pobaltských sítích a jejich evropských partnerech.

Napětí je vidět už v litevských tržních datech. V jednom z nedávných týdnů klesla domácí výroba, poptávka vzrostla a dovoz musel rozdíl dorovnat (LRT). Přeshraniční kabely pomáhají, ale mají omezenou kapacitu. Pokud se její část rezervuje pro stabilitu sítě, může to zároveň omezit levnější obchod s elektřinou mezi zeměmi.

Jádro do této rovnice vstupuje jako stabilní nízkoemisní zdroj. Vyrábí bez ohledu na počasí a díky velkým rotujícím turbínám vrací do soustavy právě tu fyzickou setrvačnost, kterou Pobaltí odchodem z BRELL ztratilo. Nenahrazuje kabely, baterie ani řízení spotřeby. Mění však složení spolehlivé výroby, o kterou se systém může opřít.

Plán s mnoha kontrolními body

Estonský zákon zřizuje jaderný regulační útvar uvnitř Úřadu pro ochranu spotřebitele a technickou regulaci (TTJA), který má začít fungovat 1. ledna 2027. Licenční řízení je záměrně rozdělené do několika kroků: předběžné posouzení, stavební povolení, testování, provoz a vyřazení z provozu (Riigikogu). Parlament k tomu přidal ještě jednu pojistku: o jakémkoli rozhodnutí o výstavbě budou muset vedle regulátora a vlády hlasovat i sami poslanci.

Firmou, která chce nový rámec využít, je Fermi Energia. Navrhuje dva malé modulární reaktory GE Hitachi BWRX-300. Stejný typ se už staví v kanadské lokalitě Darlington v Ontariu a ve Spojených státech prochází regulačním posuzováním, nejde tedy jen o projekt na papíře (ANS). První elektřinu chce firma dodat do sítě v roce 2036 (ERR).

Odhadovaná cena za zhruba 600 MW výkonu činí 4,5 mld. EUR. Estonské ministerstvo klimatu upozorňuje, že bude potřeba ještě několik desítek prováděcích předpisů. Současná pozice vlády zní, že stát jadernou elektrárnu financovat nebude. Fermi Energia naopak tvrdí, že projekt potřebuje státem zajištěný mechanismus cenové garance. Právě financování bude patrně skutečnou bránou. Zákon může projekt povolit; o miliardových investicích rozhodne až výnosový model, kterému uvěří banky a investoři.

Odpovědi od sousedů

Estonsko tento problém neřeší samo. Švédský Riksdag 15. června 2026 schválil rozšíření možností pro umisťování nových jaderných zdrojů a společnost Vattenfall vybrala technologii Rolls-Royce SMR pro tři bloky u Ringhalsu (Riksdag, Rolls-Royce). I tam ale šéf Vattenfallu zasadil spuštění reaktorů až zhruba do roku 2040 (SVT). Lotyšsko místo jádra investuje do propojovacích vedení a bateriových úložišť (TEGOS Legal). Litva má zase před sebou varovnou zkušenost: demontáž sovětských reaktorů v Ignalině potrvá do roku 2049, vyhořelé palivo bude nutné skladovat 50 let a hlubinné úložiště má být potřeba do roku 2090 (LRT English).

Posunul se i rámec Evropské unie. Jádro se dnes za určitých podmínek počítá mezi klimaticky přijatelné aktivity v unijní taxonomii a akt o průmyslu pro nulové čisté emise řadí malé modulární reaktory mezi strategické technologie (EUR-Lex, World Nuclear News). To otevírá prostor pro státní podporu. Nezkracuje to však cestu od zákona k elektřině, která se u jádra obvykle měří spíše dekádou než volebním obdobím.

Estonsko schválilo cestu, ne vozidlo. Skutečný test pobaltské energetické suverenity se odehraje ve třicátých a čtyřicátých letech: při obsazování regulátorů, stavbě kabelů, podpisu smluv a spouštění reaktorů, které budou skutečně vyrábět elektřinu. Jádro se může stát součástí tohoto systému. Zda se jí stane, závisí na odpovědích, které žádný zákon sám dodat neumí: kdo zaplatí, kdo postaví a zda Evropa dokáže z malých modulárních reaktorů udělat ověřenou infrastrukturu, ne jen slibnou technologii.