Estonská díra v obranných účtech

Estonsko patří k zemím, které po ruském útoku na Ukrajinu stavějí svou politickou váhu na dvou věcech: důsledné podpoře Kyjeva a schopnosti východního křídla NATO bránit samo sebe. Právě proto má rezignace ministra obrany Hanna Pevkura větší význam než běžná personální výměna v Tallinnu. Odchod si tento týden vynutily dva nákupní problémy, které se nakonec sbíhají v jedné otázce: umí stát sousedící s Ruskem doložit, kam šly jeho obranné peníze?

Podle estonských státních auditorů to spolehlivě doložit neumí. A tím se problém netýká jen Estonska. Peníze z evropských obranných nástrojů dnes tečou přes tytéž národní systémy, které v tomto případě selhaly.

Jak To Brief psal už ve chvíli, kdy Pevkur oznámil odchod, jádro aféry leží v zálohových platbách a slabé odpovědnosti u naléhavých obranných zakázek. Celý obraz ale tvoří dvě oddělená selhání. Dohromady jsou horší než každé zvlášť.

Munice, která nedorazila

Estonské Centrum pro obranné investice (RKIK), státní agentura odpovědná za vojenské nákupy, uzavřelo smlouvu se společností Datasel S.R.L. registrovanou v Itálii a napojenou na indickou Neco Defence Munitions. Zakázka se týkala dělostřelecké munice určené pro Ukrajinu. Firma přitom neměla dohledatelnou historii prodeje munice tohoto typu (ERR News, Euractiv).

Estonsko zaplatilo vysoké zálohy. Munice podle dostupných informací buď na Ukrajinu vůbec nedorazila, nebo byla odmítnuta jako neúplná či nevyhovující (Breaking Defense). Auditoři prověřili dodavatelské zálohy za 72,1 mil. EUR a problémy našli u 71,6 mil. EUR z této částky. Největší problematický dodavatel dostal 59,8 mil. EUR (Riigikontroll).

Datasel estonský výklad odmítá. Tvrdí, že vystavil faktury na dodaný materiál za 58 mil. EUR a že Estonsko smlouvu ukončilo předčasně (ERR News). Spor je nyní v arbitráži. Veřejně dostupné informace zatím neumožňují určit, zda zboží vůbec nebylo dodáno, zda dorazilo v nevyhovující kvalitě, nebo zda je Estonsko odmítlo bez dostatečného smluvního základu. Pokud se Tallinnu nepodaří sporné peníze získat zpět, zhruba 70 mil. EUR půjde k tíži estonského státního rozpočtu (Kyiv Independent).

Odpovědnost zůstává předmětem sporu. Pevkur říká, že ministr určuje politiku, ale nevybírá dodavatele. Bývalý šéf RKIK Magnus-Valdemar Saar tvrdí, že hlavní rozhodnutí měla souhlas vedení ministerstva (ERR). Žádný veřejně dostupný dokument přitom nevysvětluje, proč byl Datasel považován za přijatelného dodavatele.

Evidence, kterou nikdo neumí ověřit

Druhé selhání je samostatné, ale škodu násobí. Estonský národní kontrolní úřad Riigikontroll uvedl, že nedokáže ověřit správnost obranných zásob vykázaných v hodnotě 1,2 mld. EUR. Skladová evidence ozbrojených sil podle auditorů spolehlivě neukazovala, které položky, v jakém množství a v jaké hodnotě byly zaznamenány, případně bezdůvodně vynechány (ERR News, Riigikontroll).

To neznamená, že se vybavení za 1,2 mld. EUR ztratilo. Znamená to, že auditoři neuměli potvrdit, zda účetní stav odpovídá realitě. A jakmile stát neumí doložit vlastní zásoby, hůř se věří i jeho dalším tvrzením o obranných kapacitách.

Země, která svou důvěryhodnost opírá o podporu Ukrajiny a připravenost východního křídla, tak nedokázala prokázat dvě základní věci najednou: že měla pod kontrolou naléhavý nákup munice a že její vlastní sklady jsou auditovatelné.

Evropské peníze, národní důkazy

Estonská aféra přesahuje hranice země proto, že evropské obranné peníze stojí na národních ministerstvech. Ta vybírají dodavatele, kontrolují dodávky a vedou evidenci. Brusel neurčuje konkrétní kontraktory ani nechodí kontrolovat sklady.

Evropský mírový nástroj (EPF), mimorozpočtový fond spravovaný Radou EU, tedy vládami členských států, může zemím proplácet zbraně darované Ukrajině nebo nákupy uskutečněné jejím jménem (Council). Podle ERR News Evropská komise prověřuje, zda Estonsko kvůli nepovedené muniční zakázce nebude muset vracet částky spojené s EPF. Tallinn má zároveň dohodu za 2,34 mld. EUR v rámci SAFE, nového unijního nástroje obranných půjček. První platba ve výši 351,6 mil. EUR už byla vyplacena (European Commission DG DEFIS).

U obou nástrojů zůstává nejtěžší část na národní úrovni. Když dodavatel selže, peníze musí vymáhat smluvní stát přes vlastní soudy. Česká muniční iniciativa nabízí užitečný kontrast: pražský model zapojuje vlády dárcovských zemí přímo do ověřovacího řetězce a auditoři dárců nenašli korupci, kterou kritici předvídali (ČT24). Rychlost může fungovat, pokud se spolu s penězi pohybuje i důkaz.

Estonská kauza nedokazuje, že evropské obranné nákupy jsou korupční. Ukazuje slabé místo největšího nového výdajového závazku Evropy: základní otázky, kdo vybral dodavatele, jaké kontroly proběhly, co skutečně dorazilo a kdo dodávku převzal, zůstaly bez odpovědi až do chvíle, kdy auditor po ministrově rezignaci zjistil, že téměř všechny peníze zaplacené předem jsou problematické. Než přes stejné národní systémy potečou další obranné peníze kryté EU, mají Evropská komise i členské státy povinnost tyto odpovědi získat.