Německé miliardy pro průmysl prošly EU

Ve Slovalcu, jediné slovenské hliníkárně, vláda nedávno slíbila do roku 2030 téměř 470 mil. EUR na pokrytí nákladů na elektřinu a udržení výroby v chodu (Denník E). Bratislava to popsala jako mimořádnou záchranu. Německo si vzápětí vyjednalo pomoc v úplně jiné velikosti.

Evropská komise 8. července schválila rozšíření německých kompenzací cen elektřiny. Jde o program, který energeticky náročným podnikům vrací část nákladů na uhlík, jež výrobci elektřiny promítají do cen proudu. O podporu se nově může ucházet zhruba 20 dalších odvětví, od sklářství po baterie, a firmy, které už v programu byly, dostanou o něco vyšší krytí (Spiegel, BBH Blog). Byl to už druhý posun během několika týdnů: v červnu Brusel Německu povolil, aby tuto kompenzaci kombinovalo se samostatným programem průmyslové ceny elektřiny, což znamená dodatečné rozpočtové náklady kolem 1 mld. EUR (Zeit).

Formálně tím Německo unijní právo neporušuje. Článek 107 Smlouvy o fungování EU zakazuje státní podporu, která firmám z jedné země dává nespravedlivou výhodu, ale připouští výjimky, pokud má pomoc zabránit větší škodě. V tomto případě odchodu výroby mimo Evropu kvůli uhlíkovým nákladům. Právě o tento argument se Komise opřela. Potíž není v legalitě, ale v tom, co se stane, když stejná pravidla narazí na velmi rozdílné státní rozpočty.

Jak uhlíkové náklady štěpí jednotný trh

Mechanismus je poměrně přímočarý. V systému EU pro obchodování s emisemi, známém jako ETS, si elektrárny kupují povolenky na vypouštění emisí. Tyto náklady pak promítají do cen elektřiny. Továrny s vysokou spotřebou proudu platí víc, i když samy přímo tolik neznečišťují. Státy zároveň inkasují miliardy eur z dražeb povolenek a část těchto příjmů mohou vracet svému průmyslu jako kompenzaci.

Rozdíl začíná ve chvíli, kdy se ukáže, kolik kdo vrací. Německo plánuje v roce 2026 vydat na průmyslové kompenzace elektřiny 2,9 mld. EUR, tedy asi 67 % očekávaných 4,3 mld. EUR z dražeb emisních povolenek (Ariadne). Francie na stejný účel použila 44 % výnosů, Belgie 33 %, Slovensko zhruba 5 % (Aktuality). Na papíře má každý stát stejnou možnost. V praxi má Německo díky rozsáhlé výrobní základně větší příjmy z povolenek a zároveň rozpočet, který mu dovoluje velkou část peněz znovu rozdat. Země, která si už teď půjčuje na běžný provoz státu, takový prostor nemá, i kdyby jí pravidla dávala stejné právo.

Továrny, které rozdíl pocítí

Na úrovni jednotlivých podniků je rozdíl vidět rychle. V Rumunsku šéf Dacie uvedl, že země má nejvyšší průmyslovou cenu energie v Evropě, a spojil nejistotu kolem nákladů s 64% poklesem investic a téměř tisícovkou ztracených zaměstnanců během jediného roku (Ziarul Financiar). V Polsku dosahují celkové energetické náklady největších průmyslových odběratelů podle odhadů odvětví zhruba 170 EUR/MWh, tedy asi o 45 % víc než unijní průměr. Polské průmyslové odhady kvůli tomu varují před ročními ztrátami výrobního výkonu v řádu miliard zlotých (WP).

Tato čísla je ale potřeba číst opatrně. Neexistuje veřejná databáze, která by ukazovala, kolik po započtení všech národních úlev, daní, síťových poplatků a zajišťovacích kontraktů skutečně platí dotovaná německá sklárna nebo nekompenzovaná polská ocelárna. Eurostat sice zveřejňuje ceny elektřiny pro nebytové odběratele, konečný účet však závisí na vrstvách národní podpory, které žádná jednoduchá tabulka nezachytí.

Základní vzorec je přesto zřejmý. Země se zdravějšími veřejnými financemi mohou svému průmyslu převzít větší část nákladů zelené transformace. Státy s hlubokými schodky, jako Rumunsko, jehož deficit podle HotNews v roce 2024 dosáhl 9,3 % HDP, se Berlínu přiblížit nemohou bez ohledu na to, co jim pravidla dovolují. Komise jednotný trh neporušila. Tím, že povoluje národní podporu v tomto rozsahu bez společného minima, ale z nákladů zelené transformace dělá spíš test státních rozpočtů než průmyslové výkonnosti. Slovenská hliníkárna dostala záchranné lano. Pro továrny v členských zemích, které podobné šeky vystavit nemohou, Brusel zatím alternativu nenabídl.