EU schválila návratová centra mimo Unii

Evropský parlament, tedy přímo volený orgán EU, 17. června odhlasoval, že členské státy budou moci zřizovat takzvaná návratová centra: detenční zařízení ve třetích zemích, kde mají čekat lidé s rozhodnutím o vyhoštění, než vlády zařídí jejich odsun. Nové nařízení o návratech nahrazuje směrnici z roku 2008, která mezi národními systémy nechávala široké rozdíly. Text prosadila koalice středopravé Evropské lidové strany a krajně pravicových frakcí (Euractiv).

Rada EU, v níž hlasují vlády členských států, musí návrh ještě formálně přijmout. Politický směr je ale daný. Jedinou zemí, která tento model v praxi vyzkoušela, je Itálie v Albánii. Za desítky milionů eur se jí podařilo přímo vrátit pět lidí.

Albánský účet

Italská operace v Albánii je zatím nejbližší tomu, co by se dalo nazvat terénními daty o návratových centrech mimo území EU. Čísla jsou tvrdá. Zařízení v Shengjinu a Gjaderu byla navržena až pro 3 000 lidí. V poslední době v nich pobývalo mezi 15 a 20 osobami. Výstavba podle údajů ActionAid stála zhruba 74 mil. EUR (Internazionale). Celkově zařízeními prošlo asi 620 lidí, přímo do Egypta bylo vráceno pět z nich (IRC).

Italské soudy odmítly potvrdit první detence. Vládní označení Bangladéše a Egypta za „bezpečné země“ podle nich neobstálo (Internazionale). Generální advokátka Soudního dvora EU Laila Medina, jejíž stanoviska obvykle naznačují směr pozdějšího rozhodnutí soudu, zároveň potvrdila, že offshore centra nejsou jako princip zakázaná. Unijní právo se ale plně uplatní všude tam, kde členský stát vykonává kontrolu (CJEU). Přesun budovy mimo EU tedy člověka nepřesouvá mimo rámec jeho práv.

Rychle se ukázala i lidská cena. International Rescue Committee zdokumentoval v Gjaderu během prvních 48 dnů 54 „kritických událostí“, včetně sebepoškozování a pokusů o sebevraždu (IRC).

Koalice bez plánu

Politická podpora návratových center je širší než jakýkoli konkrétní provozní plán. Dánská premiérka Mette Frederiksenová chce, aby offshore centra začala fungovat ještě během jejího nynějšího mandátu (EPRS). Nizozemsko své úsilí spojuje se skupinou, v níž jsou také Německo, Řecko, Rakousko a Dánsko (WNL). Německý ministr vnitra Alexander Dobrindt podporuje to, co jeho CSU označuje jako „Abschiebeoffensive“, tedy ofenzivu v deportacích (Deutschlandfunk).

Dánská role má zvláštní institucionální háček. Podle protokolu č. 22, tedy dánské výjimky z unijní justiční a vnitřní agendy, by se nařízení na Kodaň automaticky nevztahovalo. Dánsko tak prosazuje politiku, kterou samo nebude vázáno, a funguje spíše jako průrazník pro ostatní.

Nejzřetelnějším odpůrcem je Španělsko. Madrid tvrdí, že centra mohou narazit na zásadu non-refoulement, tedy právní zákaz posílat lidi do míst, kde jim hrozí nebezpečí (RTVE). Španělští představitelé také označují možnost držet lidi až 24 měsíců kvůli správnímu deliktu za nepřiměřenou. Při hlasování kvalifikovanou většinou, kde je potřeba souhlas 55 % členských států zastupujících 65 % obyvatel EU, ale Španělsko samo zákon nezastaví. Nemá dost spojenců na blokační menšinu (El País).

Francie zůstává záměrně uprostřed. Paříž podporuje tvrdší vymáhání návratů, ale od offshore center jako hlavního nástroje se distancuje (Public Sénat, Ahram/AFP).

Co žádná vláda neřekla

Zastánci nařízení ukazují na skutečný problém. Podle údajů Evropské komise končí skutečnou deportací méně než 30 % návratových rozhodnutí v EU (Euractiv). Některé vlády chtějí dohody se třetími zeměmi podepsat ještě letos a návratová centra spustit do roku 2027 (Reuters via Dawn).

Zatím ale žádná vláda nejmenovala zemi, která by byla ochotna takové centrum hostit. Neexistuje ani rozpočtový rámec. Samotný návrh Evropské komise přišel bez veřejného posouzení dopadů, což je u legislativy s takovým dosahem neobvyklá mezera, jak upozornila analýza College of Europe.

Na tom, že evropský návratový systém nefunguje, panuje široká shoda. Italský experiment v Albánii měl ukázat, že zpracování návratů mimo území EU může fungovat. Zatím ukázal hlavně účet.