Návratová centra EU hledají hostitele

Evropská debata o migraci se posouvá od tvrdých prohlášení k otázce, zda státy dokážou lidi po zamítnutí žádosti skutečně vracet. Nejnovější závěry Evropské rady dál tlačí na rychlejší návraty. Dánsko a Itálie prosazují návratová centra mimo EU, zatímco Francie a Španělsko odmítají, aby se z externích středisek stal symbol celého systému. Podstatné je, že unijní právo může zpřísnit rychleji, než vznikne legální cesta k reálným návratům.

Právo se může pohnout rychleji než lidé

Návratové centrum by nastupovalo až po zamítnutí žádosti. Nerozhodovalo by o azylu mimo území EU, ale drželo by člověka po pravomocném negativním rozhodnutí, zatímco členský stát usiluje o jeho návrat.

Francie a Španělsko mohou politický proces brzdit, jenže článek 79 SFEU jim nedává samostatné veto nad unijní legislativou o navracení. Evropská komise může navrhnout přísnější pravidla, Evropský parlament a Rada EU je mohou upravit a vlády se mohou dohodnout na tvrdší společné linii.

Takový postup změní pravidla. Sám o sobě ale nevytvoří hostitelskou zemi, ostrahu, soudní dohled, standardy zadržení, cestovní doklady, lety ani souhlas zemí původu se zpětným převzetím.

Současná návratová směrnice už členským státům dává rámec pro navracení lidí po zamítnutí žádosti, včetně limitů pro zajištění a právních opravných prostředků. Nový návrh Komise k navracení by měl systém sjednotit a posílit. Uvnitř EU to může mít význam, protože státy dnešní pravidla uplatňují rozdílně.

Těžší část se často začíná až za hranicemi Unie. Brusel může přijmout pravidlo; země původu ale pořád musí vydat doklady a člověka přijmout zpět.

Chybějícím článkem je zpětné přebírání

Právě proto jsou víza ve středu celého mechanismu. EU už má nástroje podle vízového kodexu a nařízení o tlaku přes vízovou politiku, které umožňují ztížit vízový režim zemím odmítajícím spolupracovat na návratech. Existují proto, že úzké hrdlo je stejně diplomatické jako právní.

Tady se řeči o koalici ochotných začínají rozcházet s realitou. Dánsko a Itálie nabízejí příběh rychlého provedení: přesunout odmítnuté žadatele mimo území EU a dát návratům viditelnější okamžitost. Francie a Španělsko jsou opatrnější, protože centrum může slibovat kontrolu dřív, než prokáže zákonnost, kapacitu a skutečné odjezdy.

Jiné vlády mohou podpořit tvrdší formulace, aniž by nesly těžší část práce. Funkční centrum potřebuje třetí zemi ochotnou ho hostit, členský stát ochotný nést právní odpovědnost, země původu ochotné lidi převzít zpět a soudy ochotné uznat ochranné pojistky. Celý řetězec bude tak silný jako jeho nejslabší článek.

Albánie ukazuje riziko

Italská dohoda s Albánií ukazuje, že místo samo o sobě není funkční model. Řím protokol s Tiranou ratifikoval italským zákonem, právní spory o posuzování bezpečných zemí a zrychlené řízení se už ale dostaly do Lucemburku ve spisech Alace a Canpelli.

Platí i starší varování. V kauze Hirsi Jamaa štrasburský soud rozhodl, že Itálie nese odpovědnost za migrační kontrolu prováděnou mimo své území. Přesun místa kontroly automaticky nepřesouvá odpovědnost jinam.

Základní otázky zůstávají otevřené. Která země centrum přijme? Čí soudy budou řešit stížnosti? Kdo bude areál hlídat? Co se stane, když země původu odmítne vydat doklady? Kdo bude kontrolovat podmínky zadržení? A podle čeho se bude měřit úspěch: podle menšího počtu zmizení z řízení, rychlejší administrativy, nižších nákladů, nebo ověřených návratů?

Návratová centra se ještě mohou stát víc než politickým signálem. Krátkodobý test je zatím užší: zda tvrdší jazyk Evropské rady povede k zákonným návratům, nebo jen přesune místo, kde je vidět selhání.