EU vyměnila nulová cla za 15% strop

Před Trumpovou celní válkou platilo evropské zboží při vstupu do Spojených států dovozní cla ve výši 2 až 5 %. Dohoda z Turnberry, kterou 2. června schválil obchodní výbor Evropského parlamentu, tato pravidla přepisuje: Evropa ruší všechna cla na americké průmyslové zboží. Spojené státy za to omezí cla na evropský vývoz stropem 15 %.

Výsledkem je trvale horší obchodní vztah. Evropa se vzdala všech vlastních cel, aby získala strop, který je třikrát až šestkrát vyšší než sazby před rokem 2018. Logika dohody je obranná: Trump hrozil cly 25 % a více, takže 15 % vypadalo jako menší ztráta. Zda tato kalkulace obstojí, je hlavní otázka celé dohody.

S čím Evropa souhlasila

Dohoda, kterou v červenci 2025 vyjednali předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a Donald Trump v jeho skotském golfovém resortu, se vztahuje na většinu průmyslových výrobků. Americké stroje, elektronika a chemické produkty budou do Evropy vstupovat bez cla. Evropské zboží stejného typu bude při cestě opačným směrem zatíženo jednotnou sazbou 15 %. EU se také zavázala k vyšším nákupům amerického zkapalněného zemního plynu (LNG) a k podpoře evropských investic do amerického průmyslu, přesný rozsah těchto slibů ale zůstává sporný.

Ocel a hliník stojí mimo dohodu. Na tyto kovy se dál vztahují americká cla 50 %, zavedená z důvodu národní bezpečnosti. Tento právní mechanismus umožňuje prezidentovi obejít běžná obchodní pravidla tím, že dovoz označí za hrozbu pro obranu státu (Rada EU, 20. května 2026).

Evropský parlament k dohodě připojil podmínky. Evropské snížení cel začne platit až poté, co jako první ustoupí Washington. Pokud Spojené státy do konce roku 2026 nesníží padesátiprocentní cla na kovy, může Komise celé ujednání pozastavit. Bez ohledu na další vývoj dohoda vyprší na konci roku 2029.

Předseda obchodního výboru Bernd Lange ji označil za „ne dobrou dohodu“. Německý kancléř Merz namítl, že šlo o „to nejlepší, čeho bylo možné dosáhnout“. Obojí může platit zároveň: dohoda je horší než předchozí stav, ale plná obchodní válka by stála víc.

Kam dopadnou náklady

Nejtvrdší zásah čeká německé automobilky. Clo na auta vzrostlo z 2,5 % na 15 %, tedy šestinásobně. V roce 2025 vyvezlo Německo do Spojených států zhruba 409 000 vozů (Stern). Podle odhadu Center Automotive Research v Bochumi to německou výrobu aut bude stát asi 2,5 mld. EUR ročně (Handelsblatt).

I uvnitř odvětví se náklady rozdělí nerovnoměrně. Porsche a Audi, které ve Spojených státech nemají vlastní továrny, ponesou celých 15 %. BMW a Mercedes s americkými montážními závody mohou část výroby přesunout a část nákladů obejít. Dohoda tak vytváří tichý tlak, aby firmy přesouvaly více výroby do Ameriky, a tím postupně oslabovaly evropskou průmyslovou základnu.

Německé průmyslové svazy mluví o škodách otevřeně. BDI, tedy svaz německého průmyslu zastupující největší výrobce v zemi, VDA jako sdružení automobilového průmyslu a VDMA za strojírenství varují, že dohoda oslabuje evropskou konkurenceschopnost, aniž by zajistila odpovídající ústupky. Institut ifo a IfW Kiel, dvě přední německá ekonomická výzkumná pracoviště, upozorňují na dlouhodobou strukturální nevýhodu pro exportéry závislé na americkém trhu.

Jednosměrná ulice

Američtí výrobci získají bezcelní přístup na evropský trh se 450 miliony obyvatel. Evropští výrobci budou za vstup na americký trh platit 15 %. U oceli a hliníku zaplatí 50 %.

Stejnou překážku mají před sebou evropští vývozci potravin a nápojů. Francouzské víno, italské speciality nebo irská whiskey spadají do plné sazby 15 % a dohoda jim nenabízí cestu k výjimce. Zemědělský obchod se do vyjednávání jednoduše nedostal. Americké zemědělské produkty získají lepší přístup do Evropy; evropské potraviny mířící do Spojených států nedostanou na oplátku nic.

Skutečný test přijde v prosinci. Washington má sedm měsíců na to, aby snížil padesátiprocentní cla na kovy, jinak může EU pozastavit své ústupky. Jenže její páka je vratká. Už začátkem května Trump naznačoval 25% cla na auta, tedy sazbu nad samotným stropem dohody. Pokud Komise spustí pozastavovací doložku, riskuje přesně tu eskalaci, které měla dohoda zabránit. Jediná věrohodná evropská hrozba odchodu je zároveň výsledkem, kterému se Evropa chce nejvíc vyhnout. Trvanlivost dohody tak závisí na tom, že nikdo tuto hrozbu neotestuje.