Vodíkové koridory za €50 miliard

Evropská komise 20. května schválila německý program státní podpory za 1,3 mld. EUR pro vodík z obnovitelných zdrojů (Brusselstimes, Politiken). Nizozemští a němečtí provozovatelé sítí zároveň podepsali dohodu o společném rozvoji přeshraničního koridoru, který má začít fungovat v roce 2031. V severní, jižní i střední Evropě tak do celoevropské sítě pro zelený vodík míří desítky miliard eur. Problém je v tom, že zelený vodík stále stojí třikrát až pětkrát víc než vodík vyráběný z fosilních paliv, zatímco projekty se ruší rychleji, než nové vstupují do výstavby.

Čtyři potrubí, jeden zákazník

Dánsko chce zelený vodík posílat na jih přes plánovanou síť Danish Hydrogen Backbone. Koridor SoutH2 by měl vést dodávky ze severní Afriky přes Itálii do Rakouska a Německa. Španělský podmořský plynovod BarMar mezi Barcelonou a Marseille počítá se spuštěním v roce 2032. Nizozemsko mezitím staví Rotterdam do role dovozního uzlu pro severozápadní Evropu.

Všechny čtyři trasy míří ke stejnému zákazníkovi: německému těžkému průmyslu. Německo odhaduje, že do roku 2030 bude pro výrobu oceli, chemický průmysl a rafinerie potřebovat 2,6 až 3,6 mil. tun vodíku ročně. Zároveň připouští, že 50 až 70 % této potřeby bude muset dovážet. Dánská plánovaná dodávka 78 000 tun ročně by pokryla zhruba 2 až 3 % německé poptávky.

Kdo zaplatí rozdíl v ceně

Zelený vodík, tedy vodík vyráběný štěpením vody pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, dnes v Evropě stojí 4,50 až 8,50 EUR za kilogram. Cena se liší podle lokality a cen elektřiny. Šedý vodík vyráběný ze zemního plynu stojí zhruba 1,50 EUR/kg. Nejde přitom jen o přechodný rozdíl. Elektřina tvoří až 60 % výrobních nákladů zeleného vodíku a evropské ceny energií zůstávají strukturálně vyšší, než by vyžadovala konkurenceschopnost.

Rozdíl proto dorovnávají vlády. Německý program bude výrobcům po dobu až deseti let vyplácet pevnou částku za kilogram, od 0,44 do 3,49 EUR. Větší fiskální riziko se ale skrývá v samotném potrubí. Celkové náklady německé páteřní vodíkové sítě mohou po započtení financování a provozu dosáhnout téměř 50 mld. EUR. Nakonec je mají krýt síťové poplatky a veřejné peníze. Pokud využití potrubí zůstane nízké, stát slíbil do roku 2055 pokrýt nejméně 76 % schodku. Daňovým poplatníkům by tak podle odhadů mohl zůstat účet až 34,7 mld. EUR.

V menším měřítku se stejný vzorec objevuje v Nizozemsku. Odhadované náklady na síť tam během dvou let vzrostly z 1,5 mld. EUR na 3,8 mld. EUR. Španělsko přislíbilo 2,8 mld. EUR veřejné podpory, ale proti cíli 12 GW elektrolyzérů do roku 2030 má dnes v provozu jen 30 MW.

Kupci i developeři už couvají

V roce 2025 bylo celosvětově zrušeno zhruba 60 velkých projektů zeleného vodíku s celkovou kapacitou 4,9 mil. tun ročně. Iberdrola snížila své vodíkové cíle pro rok 2030 o dvě třetiny. Shell i Equinor zrušily norské projekty. Úzké hrdlo se přesunulo od nabídky k poptávce: Evropa dokáže ročně vyrábět elektrolyzéry o výkonu 13,1 GW, ale nenachází dost kupců ochotných platit troj- až pětinásobek fosilní ceny.

I německá čísla ukazují, jak daleko jsou cíle od reality. Národním plánem je 10 GW kapacity elektrolyzérů do roku 2030. Dnes je instalováno jen 955 MW, tedy méně než desetina cíle.

Cenový rozdíl rozšíří i změna pravidel EU. Od roku 2030 budou muset výrobci zeleného vodíku sladit svou spotřebu elektřiny s výrobou z obnovitelných zdrojů po hodinách, nikoli po měsících. CE Delft odhaduje, že to zvýší výrobní náklady zhruba o 27,5 %. Pravidlo má racionální důvod: bez něj by elektrolyzéry spotřebovávaly už existující zelenou elektřinu a vytlačovaly zbytek sítě zpět k fosilním zdrojům. Ekonomiku vodíku tím ale nezlepší.

Evropa staví vodíková potrubí na předpokladu, že náklady klesnou a odběratelé skutečně přijdou. Obojí se může stát. Pokud však vodík zlevní pomaleji než kdysi solární panely, rozhodující bude, jak dlouho budou daňoví poplatníci rozdíl doplácet.