Průtoky 12 evropských řek na rekordním minimu

Když má řeka málo vody, musí nákladní loď část nákladu nechat na břehu, aby se její trup nedotýkal dna. Letos v létě klesl podle evropské služby Copernicus pro změnu klimatu souhrnný průtok 12 velkých evropských řek na nejnižší hodnotu v modelové řadě, která začíná rokem 1992. Na 52 % rozlohy Evropy se zároveň během sezony alespoň jednou vyskytla „velmi silná tepelná zátěž“ (Copernicus). Oba údaje jsou užitečné, ale měří přesněji vymezené jevy, než se na první pohled zdá.

Jak se měří nízký průtok řek

Hydrologové sledují průtok, tedy objem vody, který za sekundu proteče určitým místem řeky. Obvykle se udává v metrech krychlových (ECMWF). Představte si zahradní hadici: průtok říká, jak vydatně voda proudí, ne kolik jí v hadici zůstává.

Copernicus vycházel z počítačových simulací systému European Flood Awareness System. U každé z 12 řek vzal průměrný letní průtok v ústí, tedy v místě, kde řeka končí. Těchto 12 průměrných hodnot pak sečetl (Copernicus).

Vznikl tak jediný souhrnný údaj o tom, jak vydatně velké evropské řeky tekly v ústí, porovnaný se všemi předchozími léty v modelové řadě. Jde o součet hodnot z modelu pro těchto 12 ústí, nikoli o veškerou vodu, která během léta protekla kontinentem.

Stejné hodnocení označilo průtoky Rýna, Dunaje, Pádu, Loiry, Rhôny a Seiny za rekordně nízké nebo téměř rekordně nízké (Copernicus). Několik z těchto řek slouží nákladní dopravě, kde má nižší průtok přímý ekonomický dopad. Loď, která musí plout s menším nákladem, zaměstnává stejnou posádku a spotřebuje zhruba stejné množství paliva; přeprava každé tuny tak vyjde dráž.

Tepelná mapa měří zátěž krajiny, ne lidí

Ukazatel tepelné zátěže odpovídá na jinou otázku: jak obtížné je pro lidské tělo zbavovat se tepla venku? Větrné odpoledne ve stínu a bezvětří s vysokou vlhkostí na přímém slunci mohou na teploměru ukazovat stejnou hodnotu, ale na tělo působí jinak.

Index UTCI (Universal Thermal Climate Index) tento rozdíl zachycuje. Zohledňuje vlhkost, vítr a sálavé teplo ze slunce spolu s teplotou vzduchu, aby odhadl, jaké podmínky lidské tělo skutečně pociťuje. Na této stupnici začíná „velmi silná tepelná zátěž“ při 38 °C. Jde o modelovanou úroveň zátěže organismu, nikoli o teplotu naměřenou teploměrem (Copernicus).

Při tvorbě mapy Copernicus pro každou oblast souše vybral pouze nejvyšší hodnotu za léto. Vycházel přitom z ERA5-HEAT, počítačové rekonstrukce minulých povětrnostních podmínek. Údaj tedy ukazuje, jak daleko se nejvyšší tepelná zátěž rozšířila po pevnině. Neříká, kolik Evropanů ji pocítilo ani jak dlouho trvala.

Sezonní průměry ukazují méně vyhrocený obraz. V září Copernicus uvedl, že přesně vymezená oblast západní Evropy zaznamenala nejteplejší léto v dosavadní řadě měření, s průměrnou teplotou 21,69 °C. Evropa jako celek skončila až na třetím místě (Copernicus: srpnové měsíční hodnocení). Průměr mísí chladná a horká období na rozsáhlém území, a tak se může dostat mezi nejvyšší, aniž překoná rekord. Mapa maximální tepelné zátěže naopak zachycuje extrémy, které průměr zahladí.

Z obou zjištění má k každodennímu životu blíž údaj o průtoku řek. Říká, že v ústích nesly velké evropské řeky letos v létě méně vody než v kterémkoli létě od roku 1992 (Copernicus). S menší zásobou se museli vypořádat všichni, kdo jsou na řekách závislí: od lodí s lehčím nákladem po pole, která z jejich vody čerpají.