Pět států EU tlačí návratová centra

Dánsko, Německo, Nizozemsko, Rakousko a Řecko se 4. září sešly v Kodani a představily společný model, podle něhož by odmítnutí žadatelé o azyl mohli být posíláni do zařízení mimo území EU. První přesuny chtějí vlády uskutečnit do konce roku 2027. Pětice zemí mluví o průlomu. Jenže klíčový účastník každé takové dohody, tedy stát, který by tyto lidi skutečně přijímal, zatím nic nepodepsal, nebyl veřejně jmenován a nepotvrdil ani podmínky (Euractiv, WCAX/AP).

Jak jsme psali ve čtvrtek, ministři pěti zemí postup koordinovali už od srpna. Kodaňský výsledek proto znamená posun od politického sloganu ke společným provozním zásadám, nikoli od zásad k fungujícímu centru.

Tři zásady, žádná adresa

Dohodnutý rámec stojí na třech závazcích: návratová centra mají omezit nelegální migraci a oslabit pašerácké sítě, musí být v souladu s právem EU, mezinárodními závazky a lidskými právy a zároveň mají přinést užitek i hostitelské zemi (Berlingske, Kleine Zeitung). Nizozemská delegace popisovala plánovaná zařízení jako otevřená centra, kde by lidé mohli žít a pracovat, nikoli jako detenční zařízení (NRC).

Každý z ministrů přidal vlastní časový tlak. Dánský ministr Morten Bødskov uvedl, že Dánsko očekává připravenost na první přesuny do konce roku 2027. Německý ministr Alexander Dobrindt chce dohodu ještě letos. Rakouský ministr Gerhard Karner požaduje, aby byla alespoň jedna hostitelská země určena do konce roku 2026 (UIM Denmark, DW, Heute). Diplomatický základ ale zatím nemá žádný z těchto termínů. Rwanda potvrdila, že ji delegace pěti států navštívila a že jednání pokračují, žádný harmonogram však nepředložila (Euractiv). O Ugandě se mluví jako o možné kandidátské zemi, veřejně to ale potvrzeno nebylo. Evropská komise byla v Kodani jen jako pozorovatel, nikoli jako vyjednavač: Brusel proces sleduje, vyjednávací riziko ale leží na vládách jednotlivých států (EC Audiovisual).

Právo přesuny umožňuje, odpovědnosti nezbavuje

Návratová centra by měla fungovat podle nového návratového nařízení EU, které letos schválil Evropský parlament, tedy přímo volený zákonodárný orgán Unie. Nařízení zavádí novou možnost: člověka s vykonatelným příkazem k návratu bude možné poslat do třetí země i tehdy, když k ní nemá žádnou osobní vazbu. Podmínkou je formální souhlas přijímající země a dodržení standardů ochrany lidských práv (European Parliament, SWP). Nařízení ještě musí formálně potvrdit členské státy v Radě EU, kde ministři rozhodují o unijní legislativě. Očekává se to letos na podzim (Euronews).

Samotné přemístění člověka mimo území EU ale nezbavuje vysílající stát povinností vyplývajících z Listiny základních práv EU ani z Evropské úmluvy o lidských právech (SWP, EU Migration Law Blog). Žádná dohoda zatím neříká, kdo by měl nad lidmi faktickou kontrolu, kdo by řešil další návrat v případě, že země původu nadále odmítá spolupracovat, ani co by následovalo, pokud by hostitelský stát porušil ochranné záruky. Bødskov uvedl, že centra by monitorovaly Mezinárodní organizace pro migraci a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Agentura AP ale zjistila, že UNHCR podrobnosti nedostal, a IOM uvedla, že jednání zůstávají v průzkumné fázi (WCAX/AP).

Zvláštní komplikaci má Dánsko. Kvůli své dlouhodobé výjimce z unijní justiční spolupráce model politicky podporuje, ale před použitím návratového nařízení by muselo udělat samostatný právní krok. Tuto překážku žádný z ostatních čtyř států neřeší (European Parliament Denmark).

Předchozí pokusy ukazují, kde se plán láme

Politika reaguje na skutečný problém. Podle Eurostatu vydaly státy EU v roce 2024 453 000 příkazů k opuštění území, ale provedly jen 110 000 návratů do zemí mimo EU. Vlastní hodnocení Evropské komise uvádí za rok 2025 návratovou míru 28 %. Jde o nejvyšší hodnotu za deset let, stále to ale znamená, že téměř tři ze čtyř lidí s příkazem k odjezdu v EU zůstali (EPRS).

Nejbližší precedenty zároveň ukazují, jak velká bývá vzdálenost mezi politickou ambicí a provozní realitou. Italská dohoda s Albánií vedla od března 2025, kdy se zařízení změnilo na návratové centrum, k přesunu zhruba 500 lidí. Původní cíl přitom počítal s 3 000 lidmi měsíčně (Euronews, Pagella Politica). Britský rwandský program skončil čtyřmi dobrovolnými přesuny a byl opuštěn poté, co Nejvyšší soud konstatoval reálné riziko refoulementu, tedy vracení lidí do nebezpečí. Amnesty International varovala, že centra ve Rwandě nebo Ugandě se vzhledem k doložené bilanci obou zemí v oblasti lidských práv mohou stát „krutými černými dírami“ (Amnesty).

Francie a Španělsko zároveň ukazují limity celé koalice mezi velkými státy EU. Emmanuel Macron označil legislativu za neúčinnou a neslučitelnou s evropskými hodnotami. Španělský premiér Pedro Sánchez odmítl externí návratová centra jako „trampantojo“, tedy optický klam, který vytváří zdání řešení bez skutečného obsahu (Le Monde, Euronews Spain).

Pět vlád má nyní model, harmonogram a soubor zásad. Nemá ale ochotnou hostitelskou zemi, finanční plán, kontrolní režim ani pravidla prověřená soudy. Bez nich zůstává kodaňský model hlavně vyjednávacím scénářem.