Pět vlád zkouší návraty přes Ugandu

Pět evropských vlád se snaží spojit dvě různé věci do jednoho politického balíku: vyřizování azylových žádostí mimo území EU a návratová centra ve třetích zemích. Zní to jako výrazný posun migrační politiky mimo Evropu. Konkrétní opatření, které se zatím rodí, je ale užší, právně omezené a v praxi nevyzkoušené.

Rakouský ministr vnitra Gerhard Karner a dánský ministr pro migraci Morten Bødskov se minulý týden sešli ve Vídni a společnou práci představili jako projekt, za nímž stojí také Německo, Nizozemsko a Řecko (OTS/BMI). Účast Německa a Nizozemska dává iniciativě váhu dvou velkých členských států. Řecko jí zase dodává věrohodnost země na jihovýchodní vnější hranici Unie, kterou Vídeň ani Kodaň samy nabídnout nemohou.

O čem bude Kodaň skutečně jednat

Podle dánského ministerstva svolá Bødskov ministry všech pěti zemí do Kodaně na 4. září. Tématem mají být návratová centra mimo EU pro lidi, kterým už byla ochrana zamítnuta a kteří nemají právní nárok v Evropě zůstat (dánské ministerstvo pro migraci). Stejný rámec popisují i dánská média: půjde o odjezdová centra pro cizince bez legálního pobytu, nikoli o systém, v němž by třetí země za Evropu rozhodovala o azylu v první instanci (Copenhagen Post/Ritzau).

Nejdále je podle dostupných zpráv jednání s Ugandou. Média píší o možném pilotním projektu pro 5 000 až 10 000 lidí do roku 2027 (EUobserver, ProtoThema).

Rozdíl mezi oběma politikami je podstatný. Vnější azylové řízení znamená, že se o tom, kdo splňuje podmínky pro status uprchlíka, rozhoduje na cizím území. Návratová centra přicházejí na řadu až poté, co člověk ochranu nedostal a má pravomocně odejít. Nové nařízení EU o návratech, které v červnu schválil Evropský parlament, tedy přímo volený zákonodárný orgán Unie, členským státům umožňuje převést lidi s konečným rozhodnutím o návratu do třetí země, pokud s tím tato země souhlasí a pokud respektuje lidská práva a zásadu non-refoulement. Ta zakazuje posílat lidi tam, kde jim hrozí pronásledování (Evropský parlament). Parlament tím otevřel právní dveře, vlády ale stále potřebují dohody s hostitelskými státy a vymahatelný provozní systém. Jak jsme psali při schválení tohoto hlasování (To Brief), zákon povoluje koncept, nikoli hotové řešení.

Karnerovo politické rámování tuto hranici stírá. Rakousko prosazuje azylová řízení mimo Evropu už od jara 2022 a nyní oba směry balí pod jednu značku (OTS/BMI). Projekt pak působí odvážněji, než odpovídá tomu, na čem se pět vlád zatím skutečně shodlo.

Itálie ukazuje rozdíl mezi signálem a systémem

Jediným existujícím evropským pokusem o migrační zařízení mimo území EU jsou italská centra v Albánii. Ministr vnitra Matteo Piantedosi tvrdí, že v roce 2025 pomohla se 100 repatriacemi, a trvá na tom, že až budou plně fungovat, „stanou se modelem pro Evropu“ (Il Fatto Quotidiano). Italské soudy ale Římu zabránily využívat centra podle původního plánu, když zablokovaly zrychlená azylová řízení navázaná na označení bezpečných zemí. Vláda proto musela zařízení v Gjadëru přepsat spíše na detenční centrum než na místo pro vyřizování azylu (Pagella Politica).

Z podobného důvodu zkolaboval britský rwandský plán. Nejvyšší soud rozhodl, že samotný rwandský azylový systém vytváří reálné riziko, že lidé budou posláni dál do zemí, kde jim hrozí pronásledování (UK Supreme Court). Sto návratů (Il Fatto Quotidiano) ve srovnání s celoevropskou rétorikou nedokazuje funkčnost modelu. Dokazuje spíš to, že politická poptávka běží výrazně před provozní realitou.

Brusel u jednání nesedí

Evropská komise dala 13. srpna najevo odstup. Její mluvčí Guillaume Mercier řekl, že Komise se jednání o Ugandě neúčastní, neví o žádném konkrétním návrhu a „zralé návrhy“ posoudí teprve tehdy, až dorazí (Komise). Tento odstup je důležitý, protože nařízení o návratech dává pouze obecný právní základ, nikoli fungující systém. Nepřináší dohodu s hostitelskou zemí, účinný způsob, jak se mohou lidé zadržovaní v Ugandě bránit proti rozhodnutím, nezávislý dohled ani řešení hlavního problému: pokud země původu odmítá svého občana převzít zpět, přesun do Ugandy znamená přesun detence, ne návrat (CEPS).

I nejsilnější veřejná argumentace Dánska pro tato centra je spíše politická a odstrašující než empirická. Srpnová oznámení Kodaně zdůrazňovala GPS náramky a přísnější pobídky k repatriaci, tedy nástroje používané na dánském území, nikoli důkazy, že centra mimo EU zvyšují počet návratů (dánské ministerstvo pro migraci). Pět vlád má politickou koalici. Funkční návratový systém zatím ne. Kodaňská schůzka ukáže, zda dokážou pojmenovat hostitelskou zemi, sepsat vymahatelné podmínky a doložit, že návratová centra řeší problém zpětného přebírání osob, kvůli němuž odmítnutí žadatelé zůstávají v Evropě.