Francouzský schodek spouští varování MMF

Schodek 5,2 % HDP (MMF). Dluh 3,54 bilionu EUR (Eurostat, INSEE). Výnos desetiletých státních dluhopisů poblíž 4 % (IG). Když 22. července zveřejnil Mezinárodní měnový fond každoroční hodnocení francouzské ekonomiky, hlavní sdělení bylo prosté: rozdíl mezi tím, kolik stát utrácí a kolik vybírá, se nezavírá (Bloomberg).

Podle MMF dosáhne francouzský schodek v roce 2026 výše 5,2 % HDP. To je více než vládní cíl 5 % a jen nepatrně méně než 5,1 % v roce 2025. Veřejný dluh se jen v prvním čtvrtletí zvýšil o 75,6 mld. EUR a dosáhl 117,6 % HDP. Před dvěma lety byl tento poměr 112,6 %.

Sama o sobě by tato čísla působila méně naléhavě, kdyby si Francie dál půjčovala levně. Jenže náklady na obsluhu dluhu rychle rostou.

Jak vyšší výnosy ukusují z rozpočtu

Výnos francouzského desetiletého státního dluhopisu, tedy úrok, který investoři požadují za půjčku Paříži na deset let, se pohybuje kolem 3,93 %. Spread vůči Německu, tedy rozdíl mezi francouzskými a německými náklady na půjčování, se rozšířil zhruba z 60 na 80 bazických bodů; bazický bod je setina procentního bodu (FAZ). Investoři si tak za francouzské riziko účtují viditelně víc.

Vyšší cena dluhu se rychle vrací do státního rozpočtu. BNP Paribas odhadla, že pokud náklady na půjčování zůstanou na současné úrovni, dodatečné úroky pohltí asi 60 % plánovaného navýšení výdajů v rozpočtu na rok 2027 (BNP Paribas). Z každých deseti eur, která chtěla Francie přidat na nemocnice, školy nebo obranu, by šest eur skončilo u držitelů dluhopisů.

Vláda tlak připouští. Ministr hospodářství Roland Lescure označil cíl snížit schodek na 5 % za obtížný; ministr pro rozpočet David Amiel uvedl, že kromě již přijatých nouzových úspor ve výši 6 mld. EUR bude potřeba najít dalších 3 mld. EUR škrtů (Euronext/Reuters).

MMF navrhuje tvrdší postup: každý rok až do roku 2029 snižovat výdaje nebo zvyšovat daně zhruba o 0,8 % HDP po očištění o vliv hospodářského cyklu. Ekonomové tomu říkají strukturální přizpůsobení, protože nejde o dočasný výkyv daný slabší ekonomikou, ale o trvalejší změnu v rozpočtu (MMF). Při očekávaném růstu ekonomiky jen o 0,6 % v letošním roce by takové tempo znamenalo zásah do služeb, na nichž lidé běžně závisejí (Boursorama).

Proč to sleduje eurozóna

Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny. Vyšší francouzské výnosy automaticky neznamenají, že zdraží půjčování také Madridu nebo Římu. Mění ale způsob, jak investoři oceňují riziko v celé měnové unii, a zužují prostor Evropské centrální banky, která určuje úrokové sazby pro dvacet zemí platících eurem.

V roce 2022 si ECB vytvořila nástroj, kterým může zasáhnout, pokud napětí na dluhopisových trzích začne narušovat měnovou politiku (ECB). Francouzské spready tento mechanismus nespustily. Když se však u velkého členského státu zhoršuje důvěra ve veřejné finance, ECB má menší volnost ke snižování sazeb.

Od července 2024 je Francie v unijním postupu při nadměrném schodku, tedy ve formálním režimu, který se spouští při deficitu nad 3 % HDP. Ve stejném řízení je dalších šest členských států (Rada EU). Nejvýmluvnější srovnání nabízí Itálie. Francouzské a italské náklady na půjčování se přibližují a italský ministr hospodářství Giancarlo Giorgetti očekává, že Itálie svůj postup při nadměrném schodku opustí dříve než Francie (Il Messaggero).

Pro Francii je to citelný posun. Dlouho si půjčovala spíše za podmínek blízkých Německu než Itálii. Současné sbližování výnosů ukazuje, kam trhy nově řadí francouzské fiskální riziko.

Spor o to, na koho dopadnou škrty, už má konkrétní podobu: vyšší spoluúčast u lékaře, nižší úhrady léků a další opatření, která by přesunula část nákladů na domácnosti s největšími zdravotními potřebami (Le Figaro). Ekonom Olivier Blanchard tvrdí, že stabilizace francouzského dluhu vyžaduje snížit rozdíl mezi příjmy a výdaji před započtením úroků zhruba o 120 mld. EUR. Podle něj navíc samotný francouzský rozpočtový proces zvyšuje riziko dluhové krize (Le Monde).

Francie nejedná o záchranném programu, ale v běžných pravidlech EU pro veřejné finance. Její problém je spíše důvěryhodnost. Odkládání nápravy už zdražuje další odklad: každý kvartál bez korekce zvětšuje schodek, zvyšuje účet za úroky a zužuje výběr, kdo nakonec zaplatí. Pacienti ve vyšších zdravotních nákladech, veřejné služby v menších rozpočtech, nebo budoucí daňoví poplatníci ve větším dluhu.