Francie schválila zbrojení za €436 billion

Francouzské Národní shromáždění schválilo 1. července upravený zákon o vojenském plánování, známý jako LPM, poměrem 375 hlasů ku 113. Výdaje na obranu se podle něj mají posunout ze 47,2 mld. EUR v roce 2024 na 75,7 mld. EUR v roce 2030 (Sénat, Le Monde). Za sedm let má celkový účet dosáhnout zhruba 436 mld. EUR, zatímco předchozí plán počítal se 413 mld. EUR (Arab News/AFP). Pro jedinou jadernou vojenskou mocnost v Evropské unii je to závazek, podle něhož budou posuzovány i příští vlády. Zákon o plánování ale určuje trajektorii, ne záruku. Peníze musejí každý rok projít rozpočtem, ministerstvo obrany musí podepsat smlouvy, továrny dodat techniku a armáda z ní udělat skutečnou bojeschopnost. V evropské obraně je právě tento řetězec důležitější než samotné hlasování.

Od slibů k výrobním linkám

Evropská debata o obraně už se neposuzuje jen podle toho, kdo slíbil vyšší výdaje. Spojenci v NATO nyní míří k orientačnímu cíli 3,5 % HDP na základní obranu do roku 2035 (NATO). Francouzská trajektorie za tímto měřítkem výrazně zaostává. Tlak přitom roste s tím, jak Rusko obnovuje zbrojní výrobu, americký závazek zůstává politicky podmíněný a alianční požadavky na připravenost se zpřísňují.

Těžší část nezačíná u rozpočtu, ale u jeho přeměny v rakety, drony a vycvičené jednotky. Krize programu FCAS/SCAF, tedy francouzsko-německo-španělského projektu bojového letounu šesté generace, ukazuje, co se stane, když peníze existují, ale řízení projektu nefunguje. Německý ministr obrany Boris Pistorius řekl, že program byl „politicky špatně nastaven“, protože partneři nikdy nevyřešili, kdo získá průmyslové zakázky a kdo bude kontrolovat návrh letounu (FAZ). Berlín už si zároveň buduje alternativní cestu s Airbusem a sedmi partnerskými firmami (Deutschlandfunk).

Francouzsko-italský vztah ukazuje opačný mechanismus. Šestatřicátý bilaterální summit přinesl obrannou cestovní mapu na roky 2026 až 2031, která zahrnuje protivzdušnou obranu SAMP/T, střely Aster a společný interceptor proti hypersonickým hrozbám (French Diplomacy). Spolupráce funguje tam, kde jsou firmy už provázané a průmyslová důvěra předchází politické dohodě, nikoli naopak.

Co potřebuje východní křídlo

Pro Polsko a Rumunsko je test velmi konkrétní: zda francouzské výdaje vyprodukují techniku, kterou jejich armády skutečně využijí. Polsko zatím nakupovalo hlavně jinde: americkou protivzdušnou obranu, švédské ponorky a jihokorejské tanky (Polish Ministry of Defence, Money.pl). Varšava odměňuje dodavatele, kteří dodávají rychle a zároveň stavějí výrobu v Polsku. Francie tuto roli zatím nehraje.

V Rumunsku má Paříž lepší výchozí pozici. Francie vede mnohonárodní bojovou skupinu NATO v Cincu, takže francouzští vojáci a velitelské struktury jsou přímo součástí první linie spojenecké obrany Rumunska (NATO). Rumunské komentáře tuto přítomnost čtou i jako způsob, jak snížit závislost na amerických politických cyklech (Adevărul). I tam ale rozhodují méně titulkové částky než zásoby munice, údržba a skutečná připravenost jednotek.

Účet za účtem

Francouzský účetní dvůr Cour des comptes, instituce kontrolující veřejné výdaje, uvedl za rok 2025 schodek veřejných financí 5,1 % HDP a dluh 115,7 % HDP. Zároveň varoval, že země nemá věrohodný plán, jak zaplatit závazky po roce 2026 (Cour des comptes). Náklady na obsluhu státního dluhu v prvním čtvrtletí roku 2026 vzrostly o 37 % (Le Monde). Ministryně obrany Catherine Vautrinová mluví o dodatečných 8,5 mld. EUR na munici, ale dokud smlouvy nepotvrdí objem dodávek, zůstává vztah mezi rozpočtovým slibem a skutečnými zásobami otázkou důvěry (Le Figaro).

Francie schválila vážný základ pro evropskou obrannou poptávku. O tom, zda se tato poptávka promění v odstrašení, rozhodne až další postup: každoroční rozpočty, které peníze skutečně uvolní, smlouvy s továrnami schopnými dodávat a technika, která dorazí k jednotkám vycvičeným ji používat. Zákon otevřel cestu. Dodavatelský řetězec ukáže, zda východní spojenci Evropy dostanou to, co potřebují, ještě před koncem desetiletí.