Německo nestihlo pravidla o mzdách

Dne 7. června 2026 uplynula lhůta, které si všimlo jen málo zaměstnanců a kterou řada vlád nechala bez výsledku. Směrnice 2023/970, unijní norma o transparentnosti odměňování přijatá v květnu 2023, měla být do tohoto dne převedena do práva všech 27 členských států (EUR-Lex). Mezi zeměmi, které termín nestihly, byly Německo, Francie, Švédsko i Chorvatsko (Tageskarte, Kohen Avocats).

Dopad je konkrétní. Miliony lidí v soukromém sektoru po celé Evropě mají práva, která si mohou přečíst v Úředním věstníku EU, ale často je zatím nemohou použít vůči vlastnímu zaměstnavateli.

Co měli zaměstnanci získat

Směrnice míří na jednoduchý problém: pokud jsou mzdy neveřejné, diskriminace se velmi obtížně dokazuje. Nástroje rozděluje do tří oblastí. Uchazečům o práci mají zaměstnavatelé sdělit mzdové rozpětí ještě před pohovorem a nesmějí se ptát na předchozí výdělek. Současní zaměstnanci mají mít právo požádat o vlastní mzdovou úroveň a o průměrnou mzdu kolegů vykonávajících srovnatelnou práci, rozdělenou podle pohlaví (Evropská komise, Evropský parlament). Firmy s nejméně 100 zaměstnanci mají zveřejňovat údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů. Pokud u nich přetrvá neodůvodněný rozdíl 5 % a více, musí provést společné posouzení se zástupci zaměstnanců (EUR-Lex, EC News).

Nejsilnější nástroj je procesní. Jakmile zaměstnanec předloží skutečnosti nasvědčující mzdové diskriminaci, důkazní břemeno se přesune na zaměstnavatele. Ten pak musí prokázat, že k diskriminaci nedošlo (Rada EU).

Směrnice ale na rozdíl od nařízení neplatí automaticky. Zavazuje vlády k výsledku, avšak konkrétní postupy, sankce a soudní cesty musí vytvořit národní parlamenty. Dokud unijní text nepřevedou do domácího práva, zůstávají tato práva do značné míry na papíře.

Proč soukromý sektor čeká

Právě tady má prodlení nejtvrdší dopad. Unijní směrnice zpravidla nelze přímo vymáhat vůči soukromému zaměstnavateli. Zaměstnanec veřejného sektoru se může za určitých okolností opřít o ustanovení směrnice vůči státu, který ji nepřevedl včas, protože unijní právo nese odpovědnost státu za jeho vlastní prodlení. Zaměstnanec soukromé firmy ale obvykle nemůže použít nepřevedenou směrnici jako přímou právní zbraň proti podniku (EUR-Lex). Může se pokusit přesvědčit národní soud, aby stávající domácí pravidla vyložil v souladu s cíli směrnice. To je však pomalejší, méně jisté a závisí na tom, co už v daném právním řádu existuje.

Evropská komise může zahájit řízení o porušení unijního práva, tedy nástroj, kterým tlačí na vlády neplnící své povinnosti. Takové řízení může skončit pokutou pro stát. Zaměstnanci ale samo o sobě nepřinese mzdová data zítra ráno ani nepřinutí zaměstnavatele vysvětlit rozdíl v odměňování.

Mezi státy, které lhůtu stihly, patří Itálie. Její prováděcí dekret vstoupil v platnost přímo 7. června 2026 (Trusaic). Italští zaměstnanci a uchazeči tak mohou žádat o mzdová rozpětí, jsou chráněni před dotazy na předchozí mzdu a mají přístup ke srovnatelným mzdovým údajům podle pohlaví (Laborability).

Největší mezeru mezi velkými ekonomikami má Německo. Jeho dosavadní zákon o transparentnosti odměňování pokrývá jen část toho, co směrnice požaduje, a nová prováděcí legislativa může přijít až na začátku roku 2027 (Tageskarte, EntgTranspG). Francie už používá firemní index rovnosti, směrnice však přidává individuální práva, která tento index nepokrývá; přeplněný parlamentní kalendář posunul zákon za stanovený termín (Le Monde, Dila). Ve Švédsku má zpoždění jiný důvod: mzdy se tam určují hlavně kolektivním vyjednáváním mezi odbory a zaměstnavateli a část aktérů vnímá nové povinnosti reportingu jako zásah do systému, který už odměňování vyjednává kolektivně (Lunds universitet). Polsko postoupilo dříve u transparentnosti náboru, když zavedlo mzdová rozpětí v pracovních inzerátech a zákaz dotazů na předchozí mzdu. Širší systém pro vykazování rozdílů a sankce za neplnění se však na konci června 2026 stále připravoval (DGP, Rzeczpospolita).

Cena zpoždění

Nejde o dělení na sever a jih ani na západ a východ. Německo a Švédsko jsou ve stejném skluzu jako Chorvatsko. Společný mechanismus je jinde: práva se v EU dojednávají společně, ale doručují se národní legislativou. A ta závisí na kapacitě každé vlády, parlamentním kalendáři i ochotě čelit odporu zaměstnavatelů.

Lidem, kteří měli nové nástroje získat 7. června 2026, nechaly vlády po zmeškání lhůty práva, jež zatím často nelze vymoci. Dluží jim přinejmenším jasný termín, kdy se to změní.