Německo odmítá zrušit hraniční kontroly

Evropská komise vyzvala devět zemí, aby začaly rušit kontroly na vnitřních schengenských hranicích. Německý ministr vnitra její žádost ještě týž týden odmítl. Stanoviska, která Komise vydala 2. června, po dvanácti měsících nepřetržitých kontrol vyžaduje unijní právo, nikoho ale právně nezavazují (EU Law Live, Brussels Signal). Schengen, jedna z hlavních svobod evropské integrace, tak stále víc stojí na dobrovolném respektování pravidel. A dobrovolníků ubývá.

Trvalá výjimka

Devět států, tedy Rakousko, Dánsko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko a Švédsko, drží kontroly déle, než měl schengenský režim pro mimořádné situace umožňovat. Německo, Francie a Rakousko mají některou formu kontrol už od roku 2015 a po vypršení každého oznámení přicházejí s novým zdůvodněním: migrací, terorismem nebo přeshraniční kriminalitou. Reforma Schengenského hraničního kodexu z roku 2024, tedy pravidel určujících, kdy lze vnitřní kontroly zavést, měla dát tomuto natahování pevný strop. V praxi ale prodloužila zákonné maximum ze šesti měsíců na tři roky a přepsala tak rozsudek Soudního dvora EU z roku 2022, podle něhož byly dlouhodobé kontroly nezákonné (European Sting).

Komise kvůli překračování lhůt nikdy nezahájila řízení pro porušení povinnosti, svůj formální nástroj, jak členské státy přimět k dodržování unijního práva. Výzkumníci z Cambridge to popisují jako systematické „nedostatečné vymáhání“ vedené politickým strachem. Postih Německa nebo Francie za hraniční kontroly by totiž nahrál tvrzení, že Brusel brání státům v ochraně vlastního území (Euronews).

Tři způsoby vzdoru

Na schůzce ministrů vnitra EU v Lucemburku 4. června určil tón německý ministr vnitra Alexander Dobrindt. Kontroly se podle něj budou „flexibilně rozvíjet“, nikoli rušit. Jako podmínky pro změnu postoje uvedl „výrazně zlepšenou“ ochranu vnější hranice EU a důkaz, že nová azylová pravidla skutečně fungují. Obě kritéria jsou nastavena tak, že se prakticky nedají změřit (Tagesschau, Spiegel). Rakouský ministr vnitra Gerhard Karner zvolil tišší cestu: kontroly přesouvá z hranice do vnitrozemí, kde mobilní hlídky snižují jejich viditelnost, aniž by se kontrolní režim skutečně ukončil. Francie veřejně nereagovala vůbec.

Skutečný posun naznačilo jen Nizozemsko. Ministr pro azyl Bart van den Brink v květnu oznámil, že statická hraniční stanoviště po září nahradí mobilní dohled Královské marechaussee, tedy vojenské policie, založený na zpravodajských profilech místo plošného zastavování (Rijksoverheid). Právě nizozemský přístup je nejblíže tomu, co Komise doporučuje.

Náklady nesou hlavně příhraniční regiony. Německý soud v Koblenzi v dubnu rozhodl, že kontroly na hranici s Lucemburskem porušují Schengenský kodex, protože pro ně neexistovalo věrohodné bezpečnostní zdůvodnění (Ground News). Podle JEF Luxembourg, tedy Mladých evropských federalistů, tuto hranici denně překračuje asi 223 000 přeshraničních pracovníků, kteří ve špičce čekají až 45 minut (Chronicle.lu). Německo se proti rozsudku odvolalo a kontroly ponechalo.

Pakt, který ještě nefunguje

Komise svá stanoviska načasovala k 12. červnu, kdy vstupuje v platnost Pakt EU o migraci a azylu, rozsáhlá reforma azylového řízení, hraničního screeningu a sdílení odpovědnosti mezi státy. Politicky tím Komise říká, že nová infrastruktura Paktu dělá vnitřní kontroly zbytečnými. Jenže tato infrastruktura zatím sotva stojí. Na začátku května mělo funkční napojení na reformovanou biometrickou databázi Eurodac jen 11 z 27 členských států (EUObserver). Jedenácti státům stále chyběla odpovídající zařízení pro hraniční screening. Maďarsko si dosud ani nepožádalo o přidělené peníze na zavedení Paktu (ETIAS).

Vzniká pat, který nemá jednoduché řešení. Dobrindt tvrdí, že vnitřní kontroly jsou nutné, protože vnější hranice EU není dostatečně zabezpečená. Komise tvrdí, že to vyřeší Pakt. Provozní mezery Paktu ale udržují právě sekundární migrační pohyby, tedy přesuny migrantů mezi členskými státy, jimiž Německo své kontroly odůvodňuje. Obě strany mají v technickém smyslu pravdu a ani jedna nemá důkaz, kterým by vyvrátila druhou. Kontroly proto pokračují.

Absurdnost situace vystihuje Polsko. Varšava na téže ministerské schůzce žádala, aby Komise proti Berlínu postupovala tvrději, zatímco Dobrindt její požadavek odmítal. Polsko přitom samo udržuje schengenské kontroly na hranicích s Německem a Litvou a na běloruské hranici už sedmkrát pozastavilo právo požádat o azyl. Komise Polsko ze svých devíti stanovisek vynechala bez veřejného vysvětlení.

Protože Komise nekoná, mezeru vyplňují vnitrostátní soudy v Koblenzi a Mnichově. Označují kontroly za nezákonné a dělají práci, do níž se Brusel nepouští. Zda tento roztříštěný soudní tlak nakonec vynutí politické rozhodnutí, nebo se „dočasné“ výjimky stanou trvalou architekturou Schengenu, závisí na kroku, kterému se Komise vyhýbá už jedenáct let: na skutečném vymáhání vlastních pravidel.