Hormuz zdražuje evropskou energii

Průlivem, kterým běžně prochází zhruba pětina světového obchodu s ropou a LNG, se dál dá proplout. O tom, zda náklady skutečně vyplují, ale nerozhodují vlády. Rozhodují pojišťovny, majitelé lodí a banky. A ti teď dospěli k závěru, že cesta je příliš riziková. Evropu tak od energie z Perského zálivu neodřezává vojenská blokáda, ale komerční kalkulace.

Námořní trasa, která obchodně přestává existovat

Po útocích na tři obchodní lodě zaútočilo 7. července americké Centrální velení na íránské cíle. Cena ropy Brent vyskočila na 78,02 dolaru za barel (CNBC). Provoz přes Hormuzský průliv se poté téměř zastavil, přestože průliv zůstal formálně otevřený (Reuters, LMA).

Skutečnou překážkou je cena za plavbu. Lloyd's Market Association, oborové sdružení pojistitelů působících na trhu Lloyd's of London, potvrdilo, že válečné pojištění i pojištění odpovědnosti, tedy krytí škod na lodi, znečištění nebo nároků při zranění, jsou technicky stále dostupné. Jenže sazby se posunuly do úrovní, které pro řadu rejdařů nedávají smysl: makléři popisují válečné riziko v rozmezí 2 až 6 % hodnoty trupu lodi, zatímco před konfliktem šlo zhruba o 0,2 % (GCaptain). V některých případech sazby vystoupaly až na 7,5 % a část majitelů lodí odmítá poslat posádky do oblasti za jakoukoli cenu (WirtschaftsWoche).

Pojištění tedy existuje. Posádky ale nechtějí vyplout. Z námořní trasy, která je na mapě otevřená, se obchodně stává mrtvé místo.

Právě tady je vidět, proč mají vlády omezený prostor. Evropská komise sleduje dodávky. Členské státy drží nouzové zásoby. Cenu rizika ale určují pojišťovny. O vyplutí rozhodují rejdaři. A banky posuzují, zda budou náklad financovat; pokud se jim válečné riziko nebo sankční expozice zdají příliš vysoké, stáhnou se. Kolaps nezpůsobilo žádné rozhodnutí EU. A žádné rozhodnutí EU ho samo neodstraní.

Ceny přicházejí dřív než nedostatek

Evropa tento šok nejprve cítí v cenách, ještě než některému terminálu začne chybět plyn. TTF, nizozemský Title Transfer Facility a hlavní evropský cenový benchmark pro plyn, vystoupal kvůli obavám z přepravy přes Hormuz nad 50 EUR/MWh a dostal se zhruba na 54 až 56 EUR/MWh (Investing).

TTF určuje ceny napříč kontinentem. Riziková prémie započtená v Nizozemsku se promítá do účtů energetických firem a průmyslových odběratelů od Helsinek po Lisabon. Německo má přímou závislost na ropě ze Zálivu malou, jeho průmysl ale platí vyšší ceny plynu navázané na stejný benchmark.

Dopady se pak v jednotlivých zemích liší. Nejostřeji je ukazuje Itálie. Edison, jedna z největších energetických firem v zemi, přišel kvůli vyšší moci o 21 katarských nákladů LNG a do konce června jich nahradil 14, převážně dodávkami ze Spojených států (Quotidiano.net). Systém náraz ustál, jen za vyšší cenu a s menší rezervou pro další výpadek.

Španělsko zase ukazuje fyzické úzké hrdlo. Má zhruba třetinu unijní skladovací kapacity v LNG přístavech (infoLibre). Propojení přes Pyreneje do Francie je ale tak omezené, že šéf španělského provozovatele sítě popsal poloostrov energeticky jako „větší ostrov než Irsko“ (Infobae). Španělsko umí plyn uskladnit. Dostat ho na sever Evropy je jiná věc.

Zásoby řeší nedostatek, ne cenu

Unijní právo ukládá členským státům držet nouzové zásoby ropy alespoň ve výši 90 dnů čistého dovozu (směrnice 2009/119/ES). Pracovní skupina Evropské komise pro energetickou unii 13. července uvedla, že zimní dodávky plynu nejsou bezprostředně ohroženy (European Commission). To odpovídá na otázku, zda se vyprázdní zásobníky. Neodpovídá to na otázku, kolik Evropané zaplatí za jejich naplnění.

Rozdíl vystihl šéf Mezinárodní energetické agentury. Podle něj by Evropa udělala „velkou chybu“, kdyby předpokládala, že se jí problém netýká, řekl Euronews (Euronews). Rezervy brání fyzickému nedostatku. Nezastropují ceny, nezlevní dopravu a nepojistí lodě. I země s malou přímou závislostí na Hormuzu platí ceny utvářené globálním oceňováním rizika, protože přesměrované nebo zrušené náklady mění rovnováhu na každém propojeném trhu.

Evropský problém s Hormuzem proto vede přes komerční řetězec rizika: londýnské pojistitele, rejdaře v evropských námořních centrech a banky financující náklady. Tento řetězec žádná vláda neřídí a žádná zásoba ho nenahradí. Brusel může koordinovat postup a kupovat čas. O tom, zda energie skutečně poteče, se rozhoduje podle ochoty riskovat v soukromých zasedacích místnostech.