Hormuz zdražil evropský plyn

Po amerických úderech na íránská jaderná zařízení a následné raketové výměně poblíž Hormuzského průlivu začaly evropské ceny energií během několika dnů prudce růst. Žádný tanker zatím nebyl fyzicky zablokován. Žádná vláda nevyhlásila nedostatek. Účet se přesto objevil: přes ceny ropy, plynové futures a pojištění lodní dopravy, které se přecenilo dřív, než kdokoli prokázal, že je průliv skutečně uzavřený.

Ropa Brent se 18. července ustálila na 88,10 dolaru za barel, zhruba o 16 % výš než o týden dříve (Economic Times EnergyWorld, Sharetrader). Nizozemský TTF, hlavní evropský cenový ukazatel pro plyn, vystoupal na 57,72 eura za MWh, tedy o více než 18 % za stejné období (n-tv). Pojištění válečného rizika pro tankery proplouvající Hormuzem nyní vychází na 3 až 10 % hodnoty trupu. U lodě za 100 milionů dolarů to znamená 3 až 10 milionů dolarů za pojištění jediné plavby. Před konfliktem stálo stejné krytí zhruba 250 tisíc dolarů (The National, PortProcure).

Jak krize v Zálivu dopadá na evropské peněženky

Evropa dováží přímo ze Zálivu jen malou část ropy a plynu. Americká EIA odhaduje, že 84 % ropy přepravované přes Hormuz míří do Asie (EIA). Energie se ale obchodují globálně. Když se asijští odběratelé začnou bát výpadku katarského LNG, tedy zkapalněného zemního plynu, přitlačí na cenu amerických, nigerijských a australských dodávek. Tato soutěž pak zvedá cenu alternativ, na nichž už Evropa sama závisí.

Podle S&P Global navíc dovoz LNG do EU v červnu meziročně klesl o 18 % (S&P Global). Trh tedy napínal kapacity už před tím, než aktuální skok cen situaci zhoršil.

Dopady se liší podle toho, kdo co nakupuje. V Itálii překročila nafta hranici dvou eur za litr právě ve chvíli, kdy skončila dočasná sleva na spotřební dani (Sky TG24). V Německu čelí chemické firmy, které nakupují ropu na spotových trzích, okamžitému tlaku na náklady, protože se nestačí dost rychle zajistit (Tagesschau). V námořní dopravě vystoupaly spotové sazby za kontejnery na trasách mezi Dálným východem a Zálivem nad 7 000 dolarů za kontejner a zhruba 250 tisíc kontejnerů týdně se přesměrovává mimo průliv (Maritime Danmark).

Zásobníky před zimou pod cenovým tlakem

Načasování problém zhoršuje. Na konci června byly plynové zásobníky v EU naplněné z 48,9 %, zatímco o rok dříve to bylo 58,6 %. ACER, agentura sdružující evropské energetické regulátory, varovala, že dovoz LNG musí proti roku 2025 vzrůst zhruba o 13 %, aby Unie před zimou splnila povinný cíl naplnění zásobníků na 90 % (Enerdata). Doplňování zásobníků v době, kdy rostou rizikové přirážky v Zálivu, tak z běžného nákupního úkolu dělá politické rozhodnutí o výdajích.

Pracovní skupina Evropské komise pro energetickou unii 13. července uvedla, že nevidí „bezprostřední problém se zabezpečením dodávek“, a odkázala na volnou kapacitu pro dovoz LNG i existující nouzové zásoby ropy (European Commission). Takové hodnocení dává smysl. Evropa má alternativy a některé už fungují: italské a chorvatské terminály přešly na americké dodávky, když zakolísal katarský plyn.

Jenže „nedostatek nehrozí“ není totéž co „není problém“. Brusel může koordinovat, svolávat jednání a spravovat pravidla pro uvolňování zásob. Nemůže ale donutit majitele lodí, aby pluli přes sporné vody, přimět pojišťovnu k levnému krytí nebo nařídit bankovnímu compliance oddělení, aby schválilo náklad spojený se Zálivem. Lloyd's Market Association to popsala přímo: pojištění zůstává dostupné, ale omezený provoz odráží „bezpečnostní obavy vlastníků a kapitánů“ (LMA). Úzkým hrdlem tedy není dovozní infrastruktura. Je jím ochota soukromých firem nést riziko, kterou žádný evropský komisař nemůže nařídit.

Účet přijde tak jako tak

Evropa dodávky pravděpodobně zvládne, dokud Hormuz zůstane formálně průjezdný, byť v praxi omezený. Rizikovou přirážku ale odstranit neumí. Rozhodující páky drží Washington, Teherán, majitelé lodí, pojišťovny a banky, jejichž rizikové výbory odpovídají akcionářům, nikoli evropské energetické politice. Politický účet přesto dopadne na vlády: hněv kvůli cenám paliv, drahé plnění zásobníků a stížnosti průmyslu. Nástroje k vyřešení samotného konfliktu přitom zůstávají mimo evropské ruce.