Průmyslová připravenost dělí rozpočet EU za €2 trillion

Částka 2,0 bilionu eur, která dnes visí nad příštím rozpočtem EU, je politicky užitečná, ale srovnání zkresluje. Současný balík se na tuto úroveň dostal teprve tehdy, když Brusel k běžnému víceletému rozpočtu připočetl dluhové financování NextGenerationEU. Samotný základní rozpočet činil 1,074 bilionu eur v cenách roku 2018. Spor se vede o pravidlo, podle něhož se unijní peníze rozdělují: zda mají mířit hlavně tam, kde regiony dohánějí zbytek Unie, nebo tam, kde už existuje schopnost rychle stavět technologické, obranné a energetické kapacity.

Pravidlo určuje vítěze

U dlouhodobého rozpočtu má každá metropole právo veta. Víceletý finanční rámec potřebuje po souhlasu Evropského parlamentu jednomyslnost v Radě, jak stanoví článek 312 Smlouvy o fungování EU. Každá národní křivda tak má cestu až do konečné dohody.

Po desetiletí se velká část unijních výdajů řídila potřebou. Kohezní peníze směřují do chudších regionů, aby snižovaly rozdíly v příjmech, infrastruktuře a pracovních místech; tuto logiku shrnuje i přehled Evropského parlamentu ke kohezi. Peníze ze společné zemědělské politiky zase chrání příjmy farmářů a venkovské ekonomiky, jak ukazuje parlamentní poznámka k jejímu financování.

Výdaje na konkurenceschopnost fungují jinak. Pokud nové peníze potečou přes průmyslové výzvy, výzkumná partnerství a národní spolufinancování, často uspějí místa se silnými firmami, univerzitami, obrannými dodavateli a úředníky schopnými připravit kvalitní žádosti. Konečný vzorec zatím není potvrzený, takže nejde o přesné číslo. Jde o mechanismus: koheze odměňuje potřebu, průmyslová politika připravenost.

Plátci chtějí ambici ve stropu

Německý problém je aritmetický. Vyšší unijní výdaje na technologie, obranu a Ukrajinu musí buď zvýšit národní příspěvky, vytvořit společný dluh, nebo vytlačit starší priority. Pro čisté plátce je proto přirozenou pozicí zastropovaný rozpočet s tvrdšími volbami, zvlášť když Brusel už má samostatné kanály pro regionální rozvoj přes Evropský fond pro regionální rozvoj i pro obranný průmysl přes Evropský obranný fond.

Francie je v jiném sevření. Paříž chce bránit společnou zemědělskou politiku a současně tlačit obranu a průmysl, ale její rozpočtový prostor se zúžil poté, co proti ní Rada v červenci 2024 otevřela postup při nadměrném schodku. Půjčka na úrovni EU náklad nemaže. Jen přesouvá spor z dnešních národních příspěvků do zítřejšího společného splácení.

Nejjasnějším testem je Polsko. Varšava chce silnější bezpečnost, odolnější hranice a výdaje spojené s Ukrajinou, zároveň má ale velký přímý zájem na kohezi: Cohesion Data Platform u Polska uvádí 76,7 mld. eur. Polsko tedy může chtít tvrdší Evropu, a přesto odmítat, aby se za ni platilo oslabením vzorců, které financovaly jeho dohánění.

Stejné napětí prochází celým východním křídlem. Pokud rozpočet uzná vystavení Rusku jako náklad, Polsko a pobaltské státy mají silný nárok. Pokud peníze půjdou podle průmyslové kapacity, větší ekonomiky z nich mohou vytěžit víc přes zakázkové řetězce a výzkumná konsorcia, i když bezpečnostní riziko nesou exponované státy.

Účet bude nutné zaplatit

Farmáři a chudší regiony nemusejí výdaje na konkurenceschopnost odmítat, aby na nich prodělaly. Stačí, když se budou financovat škrty ve společné zemědělské politice nebo kohezi a poté se rozdělí v soutěžích, v nichž mají slabší výchozí pozici.

Stejně důležitý je způsob financování. Příjmy EU stále stojí hlavně na národních příspěvcích odvozených od hrubého národního důchodu, zatímco společné půjčky vytvářejí unijní dluh, který se musí časem splatit. Evropská komise to popisuje ve svém přehledu příjmů i v materiálech pro investory k NextGenerationEU. Granty pomáhají slabším regionům přímo. Půjčky zvýhodňují ty, kdo si dokážou půjčit a dodat projekty. Spolufinancování, při němž musí vláda přidat vlastní peníze, může chudší administrativy vyřadit ještě před začátkem soutěže.

Rozpočtový spor se bude prodávat jako konflikt starých transferů a moderních priorit. Skutečně tvrdá otázka zní, zda Evropa dokáže budovat průmyslovou kapacitu, aniž by porušila slib, že chudší regiony mohou dál dohánět zbytek Unie.