Írán tlačí lodě do svých tras

Hormuzský průliv zůstává otevřený jen podmíněně: lodě mohou proplouvat, ale Írán chce určovat kudy. Koncem června oznámily íránské Revoluční gardy rejdařům, že průlivem smějí vést pouze trasy určené Teheránem, a plavidlům, která se tomu nepodřídí, pohrozily „tvrdou odpovědí“ (CNBC). Přes průliv denně proudí zhruba 20 milionů barelů ropy a také asi pětina světového obchodu se zkapalněným zemním plynem LNG (EIA). Pro Evropu je podstatné něco praktičtějšího než právní spor: pokud se pojišťovny a rejdaři začnou řídit íránskou trasou dřív, než vlády stačí reagovat, získá Teherán kontrolu bez formálního uzavření průlivu.

Dvě trasy, jedna hrozba

Po předběžné dohodě Spojených států a Íránu o znovuotevření průlivu z 17. června nabídl Omán bezpoplatkový koridor podél svého pobřeží, koordinovaný s Mezinárodní námořní organizací IMO, tedy agenturou OSN pro bezpečnost lodní dopravy (Gulf Industry/ONA). Lodě jej začaly zkoušet. Dne 24. června proplulo průlivem 78 plavidel, z toho 42 % ománskou trasou (S&P Global). O den později Revoluční gardy odmítly jakýkoli koridor, který neurčuje Írán.

Tím vznikl hlavní problém. Podle Úmluvy OSN o mořském právu, známé jako UNCLOS, nesmí pobřežní stát zastavit takzvaný tranzitní průjezd průlivy používanými pro mezinárodní plavbu (UNCLOS). Íránský nárok jde dál: Teherán si osobuje právo rozhodnout, která trasa se počítá jako přípustná, a vyhrožovat lodím, které zvolí jinou.

Kdo ve skutečnosti rozhoduje o plavbě

Vlády vyhlašují zásady. O konkrétní plavbě ale rozhodují kapitáni, rejdaři, pojistitelé a právníci. Loď mířící k Hormuzu dnes vedle počasí řeší především pojištění válečného rizika, pokyny P&I klubů, tedy vzájemných pojišťoven kryjících odpovědnost za škody v námořní dopravě, sankční právní posouzení a ustanovení v nájemních smlouvách na loď. P&I kluby uvedly, že krytí není dostupné pro obchod porušující sankce (Shipowners' Club). Standardní válečné doložky organizace BIMCO umožňují vlastníkům odmítnout průjezd, který vyhodnotí jako nebezpečný (BIMCO). Pojišťovny zároveň říkají, že ke snížení sazeb mohou potřebovat měsíce stability (CNBC).

Výsledkem je sevření ze dvou stran. Použití trasy schválené Teheránem může znamenat sankční riziko. Vyhnutí se jí může znamenat fyzické nebezpečí a pojištění za cenu, která plavbu ekonomicky zneplatní. Írán nemusí průliv blokovat, pokud soukromí strážci vstupu zavřou alternativy za něj.

Co Evropa může a co ne

Evropská unie už reagovala, jenže nástroji určenými pro jiný typ tlaku. Dne 8. června uvalila Rada EU, kde společně rozhodují vlády členských států, sankce na jednotku námořnictva Revolučních gard a dva jednotlivce podle nově rozšířeného režimu. Bylo to poprvé, kdy EU použila sankce výslovně na obranu svobody plavby (2eu.brussels, Firstpost). Francie trvá na bezpodmínečné svobodě plavby a případnou vojenskou odpověď popisuje jako odminování a doprovod lodí (La Gazette France).

Sankce zmrazují majetek a omezují cestování. Neodstraňují miny ani z nebezpečné trasy nedělají komerčně pojistitelný koridor. Rozdíl ukazují i dvě evropské námořní mise v oblasti. EMASOH/Agenor, evropská sledovací operace vedená Francií, do níž přispívá zhruba osm členských států, průliv monitoruje, ale nemá mandát k vynucování plavby (EMASOH). Operace ASPIDES, spuštěná v roce 2024 na ochranu lodní dopravy v Rudém moři, může doprovázet lodě nebezpečnými zónami, vznikla však kvůli odstrašení útoků Húsiů, nikoli proto, aby donutila pobřežní stát přijmout alternativní koridory (Council of the EU).

Evropská vazba na Hormuz vede spíš přes ceny než přes přímé dodávky. Většina ropy z průlivu míří do Asie, takže případné narušení zasáhne Evropu hlavně přes dražší ropu a námořní přepravu, ne přes chybějící tankery v evropských přístavech. Evropská komise označila letecké palivo za jedno z odvětví, kde by tlak mohl být nejcitelnější (EIA, Infobae/EFE).

Šedesátidenní americká sankční licence, o kterou se nynější příměří opírá, vyprší 21. srpna. Pokud budou lodě dál používat ománský koridor a pojistitelé pro něj začnou nabízet použitelné sazby, íránský tlak zeslábne. Pokud miny a útoky ponechají jako jedinou pojistitelnou možnost íránskou trasu, začne tranzitní průjezd, tedy právní zásada, že pobřežní stát nesmí zablokovat mezinárodní průliv, záviset na svolení aktéra, který hrozbu vytváří. Takový precedens by zdaleka nekončil v Perském zálivu.