Itálie vyšetřuje únik souborů NATO

Bezpečný archiv nemusí selhat tím, že někdo vylomí dveře. Někdy stačí jeden přístupový údaj, zkopírovaný soubor nebo člověk, kterému systém věřil. Italské vyšetřování údajných krádeží identit, citlivých dokumentů a materiálů k projektům NATO nabízených k prodeji je proto důležité i mimo Itálii. Evropa zrychluje společné obranné projekty, ale velká část dokumentů dál leží v národních ministerstvech a systémech dodavatelských firem.

Z veřejně dostupných informací nevyplývá, že by došlo k prolomení systémů NATO. n-tv píše o zatčení bývalého pracovníka italských zpravodajských služeb a o podezření z neoprávněného přístupu k utajovaným informacím napojeným na armádu. Z toho plyne užší, ale podstatný závěr: společné obranné programy stojí na tom, jak dobře jednotlivé státy a prověřené firmy hlídají vlastní dokumenty.

Kde ty soubory ve skutečnosti leží

Výraz „materiály k projektům NATO“ zní jednoznačněji, než jaký ve skutečnosti je. Může jít o informace přímo utajované NATO, italské utajované dokumenty související s aliančním programem, firemní soubory cenné pro veřejné zakázky nebo dokumenty, které NATO pouze zmiňují. Každá z těchto možností znamená jiný právní i bezpečnostní problém.

Rozhodující je řetězec držení: kdo soubor měl, kdo jej směl otevřít, kdo jej přesunul a kdo si toho všiml. Italští žalobci určí, co lze trestně stíhat. Bezpečnostní úřady prověří, zda selhala prověrka nebo pravidla nakládání s utajovanými informacemi. Obranné firmy musejí doložit, zda měly přístup k citlivým materiálům pod kontrolou. Pokud šlo o informace pocházející z NATO, bezpečnostní pravidla aliance počítají s tím, že je spojenci chrání prostřednictvím vlastních národních systémů.

Pro suverénní státy je takové uspořádání logické. Zároveň vytváří slabá místa. Bruselské pravidlo samo nezkontroluje přístupový záznam v Římě. Ustanovení ve smlouvě nezabrání důvěryhodnému člověku, aby zkopíroval soubor. Směrnice EU o obranných zakázkách umožňuje zadavatelům vyžadovat ochranná opatření u citlivých kontraktů, skutečná zkouška ale probíhá na ministerstvech, u hlavních dodavatelů i jejich subdodavatelů.

Rychlejší nákupy, stejné bezpečnostní mezery

Evropská unie do tohoto systému přidává objem. Obranná agenda Komise tlačí na větší průmyslovou kapacitu a společné nákupy. Stejným směrem míří i nařízení EDIRPA a návrh programu EDIP: více přeshraničních obranných zakázek a výroby.

Nevzniká tím však žádná centrální evropská kontrarozvědka. A právě to je podstatné, protože rychlost zvyšuje vystavení riziku. Více společných projektů znamená více lidí s přístupem, více firem pracujících s citlivými požadavky a více partnerů závislých na bezpečnostních návycích ostatních.

Cena selhání přitom není teoretická. Dodavatelé mohou přijít o přístup k programům. Vlády mohou čelit zpožděním, zatímco vyšetřovatelé zjišťují, co uniklo. Partneři mohou být opatrnější při sdílení technických požadavků, údajů o personálu nebo informací o dodavatelích. Na obranném trhu, který stojí na důvěře, může únik zpomalit práci dřív, než kdokoli prokáže operační škodu.

Společný podnik Rheinmetallu a Leonarda ukazuje, jaký typ průmyslové expozice je ve hře, aniž by tím byla doložena jakákoli souvislost s italským případem. Rheinmetall i Leonardo popisují spolupráci na bojových vozidlech jako evropský průmyslový projekt. Kdyby chráněné italské materiály odhalily dodavatele, technické požadavky nebo předpoklady interoperability, partneři by měli důvod k obavám. Veřejné důkazy ale neukazují, že se to stalo.

Německo bude případ číst i přes vlastní bezpečnostní zkušenost. Tamní úřady už ruskou špionáž a krádeže dat považují za riziko pro strategická odvětví. Ministr vnitra Severního Porýní-Vestfálska Herbert Reul v deníku Zeit varoval před aktivitami namířenými na energetiku, obranu a logistiku; Kölner Stadt-Anzeiger psal o obavách kolem obranných firem, dopravních tras a manažerů. V tomto kontextu je italský případ pro Berlín srozumitelný, i když neprokazuje zásah německých firem.

Belgie je v tomto příběhu důležitá jako alianční prostředí, nikoli jako vyšetřovatel. Archivy NATO uvádějí sídlo aliance v Bruselu a belgický Národní bezpečnostní úřad podle ministerstva zahraničí spravuje ve vlastním systému funkce spojené s utajovanými informacemi a bezpečnostními prověrkami. Pokud by unikly alianční informace, hlavní evropskou otázkou bude, jak rychle byli partneři informováni.

Případ zatím neprokázal kompromitaci NATO. Ukázal však, že evropské obranné posilování stojí na systémech správy dokumentů, které zůstávají národní, nerovnoměrné a zčásti neviditelné. Italské úřady musejí co nejjasněji a v mezích zákona popsat, o jaké soubory šlo a kam se dostaly. NATO a partnerské vlády pak musejí doložit, že případnou škodu prověřily, pokud se mezi materiály objevily chráněné alianční informace.