Itálie odmítla všechny azylové přesuny

Mezi 12. červnem a 7. červencem požádalo osm členských států EU Itálii, aby podle nových migračních pravidel převzala žadatele o azyl. Itálie odmítla všech 12 požadovaných přesunů (2eu.brussels, Visaverge). Příchozí přesuny blokuje Řím od prosince 2022, výjimku dělá jen u rodinných případů nezletilých bez doprovodu. První kontrola Evropské komise, která hodnotila fungování nových pravidel a vyšla 16. července, nenašla žádný doklad, že by Itálie blokaci ukončila (hodnocení Komise). První praktická zkouška migračního paktu tak dopadla jednoduše: unijní právo umí určit odpovědný stát, ale neumí donutit vládu, aby otevřela dveře.

Římská obrana na papíře příliš nedrží

Ministr vnitra Matteo Piantedosi používá dva argumenty. Tvrdí, že staré azylové případy lidí, kteří do Itálie dorazili před 12. červnem, byly „vynulovány“ dohodami s Německem a Francií z konce roku 2025 (Il Sole 24 Ore). Zároveň říká, že Německo by mělo své žádosti o přesuny započíst proti zhruba 2 200 migrantům, které letos do italských přístavů dovezly záchranné lodě nevládních organizací plující pod německou vlajkou (Il Foglio).

Oba argumenty narážejí na právo. Ve veřejných parlamentních záznamech, registrech Rady ani dokumentech Komise není text žádné bilaterální dohody, která by staré případy mazala. Hodnocení Komise italská odmítnutí popisuje, ale o žádné takové výjimce se nezmiňuje (hodnocení Komise). Azylová nařízení EU platí přímo ve členských státech. Dvě ministerstva vnitra je nemohou soukromou dohodou vypnout (AMMR).

Pravděpodobnější vysvětlení je prozaičtější. Podle starých pravidel Dublin III, tedy nařízení, které před migračním paktem určovalo odpovědnost za azylové řízení, mělo Německo po italském souhlasu šest měsíců na fyzické předání daného člověka. Pokud lhůtu nestihlo, odpovědnost automaticky přešla na Německo. Soudní dvůr EU tento princip potvrdil v rozsudku Shiri (Dublin III, SDEU Shiri). Římský „reset“ tak spíše vypadá jako propadlé lhůty převlečené za diplomacii.

Jediným vynucovacím nástrojem jsou lhůty

Nový pakt, formálně nařízení o azylovém a migračním managementu, se snaží zmenšit mezeru mezi rozhodnutím na papíře a skutečným přesunem člověka. Postupy zpětného převzetí mají být automatičtější. Země, přes kterou člověk poprvé vstoupil do EU, zůstává odpovědná 20 měsíců místo dosavadních 12 (AMMR, Verfassungsblog).

Spor s Itálií ale ukazuje, co pakt nevyřešil: chybí nástroj, který by stát donutil ke spolupráci. Řetězec pravomocí funguje následovně. Členský stát, například Německo, požádá o přesun. Itálie musí žádost přijmout, nebo navrhnout jiné řešení. Komise může posoudit dodržování pravidel, zveřejnit závěry a nakonec zahájit řízení o porušení unijního práva, tedy hlavní nástroj, jímž Brusel tlačí státy k plnění povinností. Soudy mohou vykládat lhůty. Na palubu letadla ale člověka dostanou jen italské úřady.

Německá čísla ukazují, jak slabě tento řetězec fungoval už před novým paktem. V roce 2024 podalo Německo v celé EU 74 583 žádostí o dublinské přesuny, dostalo 44 431 souhlasů a dokončilo jen 5 827 skutečných přesunů, uvádí Brussels Signal. Přibližně jeden z osmi souhlasů tedy skončil reálným přesunem člověka.

Selektivní postup, ne neschopnost

Jeden detail italskou pozici oslabuje. Podle NZZ Itálie po 12. červnu přijala 51 švýcarských žádostí o zpětné převzetí. Švýcarsko není členem EU, ale účastní se dublinského systému. Vzorec chování proto spíše ukazuje na politickou volbu než na zahlcenou administrativu.

Podobně to čtou i další vlády. Nizozemsko bere spor jako první test důvěryhodnosti migračního paktu (Upday NL). Rakousko se dívá přes Brennerský průsmyk, alpský koridor, kterým lidé po vylodění v Itálii pokračují na sever do Rakouska a Německa, a v římském odmítání vidí vývoz problému, který vznikl na italském území (Kurier).

Další širší hodnocení má Komise zveřejnit v říjnu. Do té doby začnou u prvních případů po vstupu paktu v platnost dobíhat lhůty pro přesun. Pokud bude Itálie dál odmítat, odpovědnost za tyto azylové žádosti se vrátí Německu a dalším žádajícím státům. Nestane se to vyjednáváním, ale automaticky podle samotného nařízení (AMMR). Pakt dal Evropě silnější právní oporu k tomu, aby po Itálii požadovala spolupráci. Nikomu ale nedal moc provést přesun, který Řím nechce.