Itálie a Tunisko odmítají libyjské vody

Itálie a Tunisko zaslaly OSN formální dopisy, v nichž odmítají jednostranné vyhlášení libyjské výlučné ekonomické zóny (EEZ) ve středním Středomoří. EEZ dává pobřežnímu státu práva na rybolov, nerostné suroviny na mořském dně a energetické zdroje až do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží, nejde však o plnou svrchovanost. Dosud memorandum o námořních hranicích mezi Tureckem a Libyí z roku 2019 formálně napadaly jen Řecko a Kypr, podle nichž dohoda vede hranice přes vody, na něž si samy činí nárok. Itálie a Tunisko nyní odpor rozšiřují na obě strany moře.

Co protestní dopis OSN dělá a co nedělá

Podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) nemohou státy ležící proti sobě nebo vedle sebe vyřešit překrývající se námořní hranice tím, že u OSN jednoduše uloží vlastní linii. Články 74 a 83 vyžadují vymezení dohodou, jejímž cílem je spravedlivé řešení (plné znění UNCLOS). OSN postoj státu zaznamená, ale neschvaluje ho; jednostranné podání navíc nemůže zavazovat státy, jejichž práva tím mohou být dotčena (spis OSN k Libyi).

Protestní dopis zapisuje do oficiálního záznamu nesouhlas. Brání tomu, aby mlčení bylo později vykládáno jako souhlas, a dává energetickým firmám, diplomatům i soudům najevo, že hranice je sporná. Podle serveru Pentapostagma Libye svou nótu podala 27. května 2025, Tunisko vzneslo námitku 19. dubna 2026 a Itálie 26. května 2026. Přesné znění dokumentů v OSN nebylo nezávisle ověřeno.

Evropská rada, v níž politický směr Unie určují hlavy států a vlád, už v prosinci 2019 uvedla, že turecko-libyjské memorandum „porušuje svrchovaná práva třetích států, není v souladu s mořským právem a nemůže mít žádné právní důsledky pro třetí státy“ (závěry Evropské rady). Itálie a Tunisko nyní k této starší unijní pozici přidávají vlastní námitky, a posilují ji tak z jiné části Středomoří.

Různé státy, různé právní základy

Italská a tuniská námitka stojí na odlišných právních oporách. Itálie podle dostupných informací odkázala na námořní limity spojené s rozsudkem Mezinárodního soudního dvora z roku 1985 ve věci kontinentálního šelfu Libye a Malty (případ Libye/Malta u MSD) a tvrdí, že libyjské hranice zasahují do italských práv. Tunisko se opřelo o vlastní případ s Libyí z roku 1982 (případ Tunisko/Libye u MSD). Svou námitku tak rámuje spíše jako obranu existující bilaterální právní základny než jako solidaritu s Řeckem či Kyprem.

Oba postupy mají jinou politickou váhu. Řím právně protestuje, ale diplomatické kanály nechává otevřené. Libyi potřebuje kvůli řízení migrace na trase přes střední Středomoří i kvůli energetickým partnerstvím v rámci Meloniové Matteiho plánu, který Itálii staví do role spojky mezi severní Afrikou a Evropou přes plyn a infrastrukturu (Renewable Matter). Tunis postupoval tišeji a ve veřejné diplomacii zdůrazňuje podporu politickému řešení vedenému samotnými Libyjci, nikoli námořní konfrontaci (La Presse de Tunisie). Právní krok a diplomatický tón tak míří každým trochu jinam.

Slabé místo je vynucování

Námitky libyjský nárok neruší. Zvyšují cenu toho, aby se s hranicí zacházelo jako s hotovou věcí, ale vyšší cena ještě neznamená změnu chování.

Možnosti protestních dopisů omezují tři překážky. OSN námořní spory nerozhoduje, pouze ukládá dokumenty. Soudy potřebují jurisdikci. A Turecko, které libyjskou námořní pozici podporuje, není stranou UNCLOS a své nároky opírá o obyčejové mezinárodní právo. Ankara navíc nedávno zaslala OSN vlastní dopisy, v nichž napadá řecké, kyperské a egyptské námořní pozice (Greek News on Demand). O současných liniích dosud nerozhodl žádný soud a mechanismy UNCLOS pro řešení sporů nelze Turecku vnutit bez jeho souhlasu.

Praktická zkouška přijde podle toho, zda energetické firmy začnou spornou zónu považovat za příliš rizikovou pro průzkumné licence a zda Libye nebo Turecko dokážou své nároky dál prosazovat přes kontrakty a ozbrojenou přítomnost u libyjského pobřeží. Řecko, Kypr, Itálie a Malta nedávno na summitu v Římě prohloubily námořní spolupráci (CDE News). Francie a Itálie pak 25. června v Antibes společně podpořily navigační uspořádání, která jsou v souladu s mořským právem (společné prohlášení Elysejského paláce). Jsou to signály sladění pozic, nikoli nástroje vynucování.

Právní spis proti libyjskému nároku sílí. Spis k jeho vynucování zůstává podstatně tenčí.