Itálie obrací azylové lhůty proti Německu

Matteo Salvini řekl 22. srpna na stranickém mítinku Ligy, že Německo nemá „žádné právo“ posílat zpět „ani jednoho nelegálního imigranta“, dokud lodě německých nevládních organizací vyloďují lidi u italských břehů (ANSA). Byla to věta postavená na konflikt. Pravomoc přijímat nebo odmítat azylové transfery ale neleží na Salviniho ministerstvu dopravy. Patří ministerstvu vnitra, které vede Matteo Piantedosi a které od poloviny srpna potichu odmítá německé žádosti o převzetí žadatelů (Il Messaggero). Salvini dodává politický jazyk. Piantedosi řídí blokádu.

Na tom rozdílu záleží, protože pod politickým divadlem běží správní spor s novým azylovým systémem EU, který se začal používat teprve před dvěma měsíci.

Podle kterých pravidel se hraje

Spor mezi Berlínem a Římem stojí na jednom datu: 12. červnu 2026. Právě tehdy se začalo uplatňovat nové unijní nařízení o řízení azylu a migrace, které nahradilo starý dublinský systém (EUR-Lex). V obou režimech platí základní logika, že za posouzení žádosti o azyl obvykle odpovídá země, kde žadatel poprvé vstoupil do EU nebo kde byl poprvé zaregistrován.

Německo chce podle nových pravidel posílat lidi zpět do Itálie. Italské ministerstvo vnitra tvrdí, že na osoby, které dorazily před 12. červnem, se vztahují starší pravidla a jejich případy nelze znovu otevírat jako nové (Sky TG24). V polovině srpna Řím formálně odmítl tři plánované německé transfery. Jeden se týkal dvaadvacetileté Somálky, která se do Německa dostala v březnu. Před plánovaným přesunem vstoupila v Norimberku pod církevní ochranu, takže případ se rozpadl dřív, než mohl nová pravidla skutečně otestovat (EU Perspectives).

Piantedosi se pokusil spor zmenšit. Agentuře ANSA 21. srpna řekl, že Itálie od 12. června obdržela asi 50 žádostí, ale reálně dorazili jen tři lidé, a debatu označil za „sterilní“ (ANSA). Čísla jsou malá. Pro Berlín a Evropskou komisi je ale problém právě v tom, že Řím odmítá přijmout i je.

Kdo tlačí a kdo čeká

Tlak na Řím už není jen německo-italský. Rakousko od začátku nového paktu dokončilo čtyři transfery do Itálie, v případech, kde lidé cestovali ve spolupráci s úřady vlakem nebo autobusem (ORF, Die Presse). Finsko připravuje jednotlivé přesuny, zatím bez potvrzeného dokončení (Helsingin Sanomat). Nizozemsko uvádí, že proces zahájilo (Adnkronos).

Francie a Španělsko zatím vyčkávají. Madrid, který je sám zemí prvního vstupu, dává přednost řešení přes solidární nástroje paktu, tedy systém, v němž si státy mohou vybrat mezi převzetím přemístěných lidí a příspěvkem do společného fondu, před bilaterálními návraty (Euronews). Španělská opatrnost má zjevný vlastní důvod: precedens, který normalizuje neomezené návraty do zemí prvního vstupu, se může příště obrátit proti Madridu.

První hodnocení Evropské komise za období od 12. června do 7. července ukázalo, že osm členských států podalo žádosti týkající se 12 transferů do Itálie. Itálie odmítla všechny. Komise uvedla, že přijímající stát nemůže žádost jednoduše odmítnout a musí navrhnout náhradní datum. Tento pokyn měl zabránit odmítání prostřednictvím průtahů, sám o sobě ale nepřinesl ani jeden uskutečněný transfer (European Commission, 2EU Brussels).

Řím může dnes říci ne, Brusel trestat až později

Německá právní pozice může být správná, její vynucení je ale pomalé. Komise může zahájit řízení o porušení unijního práva, tedy formální proces, kterým se členský stát nutí dodržovat pravidla EU. Německo by teoreticky mohlo podat mezistátní žalobu k Soudnímu dvoru EU, v migračních věcech to ale členské státy nedělají, protože takový krok na roky otráví bilaterální vztahy. Finanční sankce přicházejí až po rozsudku a dalším vzdoru (Article 258 TFEU). Nic z toho nepřesune člověka přes hranici příští týden.

Skutečnou italskou zbraní je čas. Pokud se transfer neprovede v zákonné lhůtě, odpovědnost přechází zpět na odesílající stát, jak v roce 2017 rozhodl Soudní dvůr EU v rozsudku Shiri (CJEU, C-201/16). Odmítnout, rozporovat právní zařazení, trvat na novém termínu, spojovat spolupráci s otázkou lodí nevládních organizací. Unijní azylové právo nedělá z Německa odpovědný stát jen proto, že záchranná loď pluje pod německou vlajkou (EUR-Lex AMMR). Salviniho argument ale nemusí být právně správný, aby politicky fungoval. Římu kupuje čas, zatímco severní státy narážejí na lhůty.

Čtyři dokončené rakouské transfery dokazují, že systém může fungovat. Zároveň ukazují jeho měřítko: čtyři lidé, autobusem, za dva měsíce. Starý dublinský systém vygeneroval jen v roce 2025 vůči Itálii 24 152 žádostí o transfer, zatímco Německo uskutečnilo pouze 5 377 transferů do všech cílových zemí dohromady (Eurostat via Sky TG24). Rozdíl mezi papírovou odpovědností a fyzickým přesunem byl chronickou slabinou Dublinu. Itálie teď v novém paktu našla stejný typ slabého místa: právo umí určit odpovědnost rychleji, než ji Brusel dokáže vynutit.