Moskva chystá žalobu na Pobaltí

Právo se dá použít i jinak než k vyřešení sporu. Stát může podat žalobu nikoli proto, že čeká jasný rozsudek, ale proto, aby protivníka zatlačil do obrany, vytvořil titulky a politickou kampaň oblékl do jazyka právní legitimity.

Právě tímto směrem se nyní podle dostupných zjištění vydává Rusko vůči Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Moskva chce všechny tři státy zažalovat u Mezinárodního soudního dvora, tedy hlavního soudu OSN pro spory mezi státy, a tvrdit, že systematicky diskriminují etnické Rusy podle úmluvy CERD, Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. Podle seznamu projednávaných věcí ICJ zatím žádná žaloba veřejně podána nebyla. Společné pobaltské investigativní zjištění ale uvádí, že ruské ministerstvo zahraničí pověřilo moskevskou advokátní kancelář Monastyrsky, Zyuba, Stepanov & Partners přípravou případu za pomoci určených „pobaltských expertů“ (Lrytas). Příprava působí systematicky. Samotné právní jádro případu zatím naopak slabě. I proto je věc důležitá ještě předtím, než se případně dostane do soudní síně.

Právní dveře, které se Rusko pokouší otevřít

Článek 22 úmluvy CERD umožňuje státům předložit spory o diskriminaci Mezinárodnímu soudnímu dvoru, ale až poté, co selžou jednání (text CERD). Právě tuto podmínku si Rusko skládá od roku 2022: diplomatické nóty Litvě v listopadu 2022, podobné nóty Lotyšsku a Estonsku, další kola v letech 2024 a 2025 a poslední nótu Vilniusu v lednu 2026 (LRT). Ruský zmocněnec pro lidská práva Grigorij Lukjancev tvrdí, že pobaltské státy reagovaly odmítavě. Jejich zdrženlivost tak Moskva rámuje jako důkaz, že se jednání uskutečnila a neuspěla (Daily Beirut).

Z judikatury vyplývá, že nejde o formalitu. V případu Gruzie proti Rusku z roku 2011 Mezinárodní soudní dvůr žalobu podle CERD odmítl právě proto, že před jejím podáním neproběhla požadovaná jednání (ICJ, Case 140). Rusko si tento rozsudek zjevně přečetlo pozorně.

Skutečné politiky, vyrobené pronásledování

Moskva si nemusí všechny prvky příběhu vymýšlet od začátku. V Lotyšsku existuje postsovětský status „neobčanů“, který se týká hlavně ruskojazyčných obyvatel, pravidla pobytu mohou spojovat trvalý pobyt se znalostí lotyštiny a vzdělávací systém staví lotyštinu do středu výuky (Re:Baltica, lotyšský školský zákon). Pobaltské vlády tato opatření popisují jako integrační politiku a ochranu státního jazyka, ne jako etnické pronásledování. Navenek jsou ale dostatečně srozumitelná na to, aby je Rusko mohlo přebalit jako diskriminaci.

Nejtvrdší ruské tvrzení zní, že pobaltské státy plánují masové deportace ruskojazyčných obyvatel. Všechny tři vlády to kategoricky odmítají a obvinění nepodporuje žádný nezávislý důkaz (Euronews, LRT). Pobaltské státy si kvůli tomu předvolaly ruské vyslance a věc v březnu 2026 otevřely také na Radě EU pro zahraniční věci, kde ministři zahraničí koordinují společnou politiku. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová jim vyjádřila podporu (Euronews).

Evropa to čte jako bezpečnostní tlak, ne jako právní spor

Státy na východním křídle EU berou hrozbu žalobou jako součást širší nátlakové kampaně. Finsko ji zasazuje vedle provokací na hranicích, dezinformací a vojenského zastrašování (Yle). Evropský parlament odsoudil ruské provokace ve Finsku, Pobaltí a Rumunsku jako součást širšího vzorce zastrašování (STTInfo). Signál je jednotný: vlády napříč východním okrajem Unie vnímají soudní hrozbu jako politický nástroj, ne jako běžný právní spor.

Tento výklad určuje veřejnou reakci EU, zároveň ji ale komplikuje. Kdyby Unie ruský případ odmítla šmahem, mohla by působit, že každou stížnost na zacházení s menšinami automaticky považuje za zlovolnou. Kdyby se naopak pustila do podrobné právní debaty, mohla by dodat váhu případu, který je podle všeho navržen hlavně pro veřejný efekt, ne pro nápravu konkrétní újmy.

Co soud nemůže dodat

I kdyby Rusko překonalo všechny procesní překážky, možnosti Mezinárodního soudního dvora by byly úzké: mohl by konstatovat, že konkrétní opatření porušila úmluvu, nařídit jejich ukončení, případně vydat dočasná ochranná opatření. Nemůže přepsat bezpečnostní politiku pobaltských států (ICJ, Case 166). Zda některá ze stran uplatňuje k článku 22 úmluvy CERD výhrady, které by mohly pravomoc soudu zcela zablokovat, zůstává podle dostupných údajů neověřené (UN Treaty Collection).

Výsledek v soudní síni je pro ruskou strategii druhotný. Ještě před podáním žaloby se Moskvě daří posouvat debatu od pobaltské bezpečnostní politiky k obraně menšinových práv a nutit tři členské státy EU odpovídat na obvinění, které si sama zkonstruovala.