Moskva chrání stínovou flotilu

Azovské moře je mělké, úzké a v posledních týdnech i mimořádně zranitelné. Ukrajina tento měsíc nasadila námořní drony proti ruským tankerům a tvrdí, že za jedenáct dní zasáhla více než 147 plavidel. Moskva následně pozastavila plavbu přes Donsko-azovský kanál a Kerčský průliv (The Guardian, Kyiv Independent/Reuters). Skutečně podstatný signál ale přišel až poté: Rusko stáhlo z fronty operátory dronů a jednotky protivzdušné obrany, aby chránili tankery (Euromaidan Press).

Tento přesun vypovídá víc než další sankční prohlášení. Moskva už svou flotilu určenou k obcházení sankcí bere jako vojenskou infrastrukturu, která stojí za nasazení bojových jednotek. Ukrajina ze stínové flotily dělá problém bojiště. Evropa ji dál řeší hlavně jako otázku regulace.

Obchvat, který veze 54 % ruské ropy

Stínová flotila je volná síť stárnoucích tankerů s nejasnými vlastníky, častými změnami vlajky, manipulovanými sledovacími signály a pojištěním mimo západní trh. Jejím účelem je přepravovat ruskou ropu mimo cenový strop EU a G7. Tento strop vývoz ruské ropy nezakazuje. Západním firmám ale brání poskytovat přepravu, pojištění a související služby pro ruskou ropu prodanou nad stanovenou cenu. Jakmile se náklad přesune na lodě mimo tento řetězec služeb, západní páka slábne. V červnu 2026 se podle CREA a The Insideru přes stínové tankery přepravovalo zhruba 54 % ruského námořního vývozu fosilních paliv (CREA, The Insider).

Ukrajina na tento obchvat útočí výbušninami. Kampaň mířila na palivové trasy na Krym a do jižních okupovaných území a zasáhla tankery, remorkéry i nákladní lodě (Times of India/Reuters). Ve stejném období Rusko útočilo na Oděsu, Čornomorsk a Izmail, čímž tankerovou kampaň propojilo s ukrajinským koridorem pro vývoz obilí (BBC, gCaptain).

Tržní zpravodajství ale varuje před přeháněním dopadu. Azovské moře není hlavní ruskou vývozní tepnou. Řada zasažených lodí podle dostupných údajů vypadá spíše jako menší pobřežní plavidla než jako velké tankery na ropu, které vytvářejí skutečné příjmy (Hamer). Rusko se navíc přizpůsobuje přesměrováním dopravy přes Novorossijsk a další černomořské terminály (IndexBox).

Evropa vymáhá pravidla nerovnoměrně

V loňském 17. sankčním balíku zařadila EU na seznam 189 dalších plavidel stínové flotily (Council). I sankcionované tankery ale dál proplouvaly evropskými vodami v době, kdy se vyjednával 21. balík (EUobserver). Zapsat loď na seznam není totéž jako ji zastavit.

Nizozemsko chce získat pravomoc zastavovat a zadržovat lodě bez státní příslušnosti nebo s falešnou vlajkou. Nizozemská vláda poslala Státní radě, tedy orgánu, který posuzuje návrhy zákonů před hlasováním v parlamentu, urgentní novelu zákona o zahraničních plavidlech. Návrh by úřadům umožnil lodě kontrolovat a zadržovat v přístavech, zdymadlech a při certifikačních kontrolách (SWZ Maritime).

Nizozemské úřady zároveň popisují riziko šířeji než jen jako problém sankcí: plavidla stínové flotily by podle nich mohla sloužit jako platformy pro špionáž a sabotáž proti datovým a elektrickým kabelům v Severním moři (Rijksoverheid). Limitem zůstává mezinárodní námořní právo. Na otevřeném moři platí nevinný průjezd, tedy pravidlo, podle něhož mohou řádně registrované lodě proplouvat teritoriálními vodami bez zásahu, pokud nepředstavují hrozbu. Nizozemské vymáhání tak funguje hlavně v úzkých místech, nikoli mezi nimi.

Na opačném konci stojí Řecko. Atény při jednání o 21. sankčním balíku odmítaly omezení přepravy ruského LNG do třetích zemí (Euronews). Argument zní takto: špatně navržené zákazy jen přesunou náklad z regulovaných evropských dopravců k méně průhledným provozovatelům, aniž by skutečně snížily příjmy Moskvy (Cyprus Mail).

Na této logice něco je. Pokud sankce pouze přesunou obchod z pojištěných západních lodí do temnějších flotil, Rusko dál vyváží a Evropa ztrácí dohled. Zároveň tím ale Atény získávají páku v Radě EU, kde sankce vyžadují jednomyslnost, takže blokovat je může jediný stát. Řecko a Kypr jako velké námořní státy tak mohou chránit globálně silné flotily a odpor rámovat jako realistickou politiku.

Kdo za co platí

Náklady se rozdělují nerovnoměrně. Ukrajina utrácí drony a snáší ruské odvetné údery na své přístavy. Pobřežní státy, například Rumunsko, žijí v bezprostřední blízkosti námořní válečné zóny. Námořní státy chrání příjmy a tvrdí, že tím zachovávají dohled. Rusko mění trasy.

Další rozhodnutí leží na Radě EU: zda mohou námořní státy dál chránit svůj byznys, zatímco po Ukrajině žádají, aby nesla vojenské náklady vymáhání, které evropská pravidla sama nedokázala zajistit.