NATO míří k 5 % na obranu

Když všech dvaatřicet členů NATO podepíše stejný závazek, ale každý si pod ním představuje něco trochu jiného, vzniká spíše politický test než jednoduché účetní pravidlo. Na summitu v Ankaře se spojenci zavázali, že do roku 2035 budou dávat na obranu 5 % HDP (NATO, Euronews). Shoda panovala na čísle. Už méně na tom, co všechno se do něj bude počítat.

Proč se objevilo právě toto číslo

Nový cíl nevznikl jako politické přání, ale jako reakce na varování. Generální tajemník NATO Mark Rutte před summitem popsal problém přímo: Spojené státy dnes plánují i konflikty mimo Evropu a omezily svůj příspěvek k aliančnímu Force Modelu, tedy plánovacímu nástroji, kterým NATO porovnává potřebné síly s reálnými hrozbami. Evropské vlády proto mají zaplatit schopnosti, u nichž dlouho předpokládaly, že je dodá Washington.

Pět procent HDP tento rozdíl převádí do rozpočtové položky. Vzorec schválený na summitu v Haagu v roce 2025 počítá s 3,5 % na základní vojenské výdaje a 1,5 % na širší obranu a bezpečnost. Ankara k tomu přidala požadavek na národní plány, které bude NATO moci kontrolovat, a revizi v roce 2029. Nevyjasněné zůstalo to hlavní: co se stane, když některá vláda cíl nesplní.

Tři země, tři výklady

Litva ukazuje, jak vypadá pocit bezprostředního ohrožení v rozpočtu. Prezident Gitanas Nausėda přijel do Ankary už ve chvíli, kdy země vydávala na obranu 5,38 % HDP, a zároveň požadoval pevný americký závazek k článku 5, tedy ustanovení smlouvy, podle něhož útok na jednoho spojence znamená útok na všechny. Jeho vláda si odvezla jeden konkrétní výsledek: překlasifikování mise vzdušné policie v Pobaltí na misi protivzdušné obrany. Rozdíl není slovní. Vzdušná policie sleduje a zachycuje narušitele. Protivzdušná obrana se připravuje útok odrazit.

Španělsko stojí na opačném konci. Premiér Pedro Sánchez pětiprocentní cíl veřejně odmítl s argumentem, že NATO má hodnotit vojenské schopnosti, ne procenta. Jeho vláda obvinila Rutteho, že se snaží uklidnit Trumpa, a jako dostatečný příspěvek hájila španělské operační nasazení. Takový nesouhlas dává státům s napjatými rozpočty použitelný návod: deklaraci podepsat, výklad zpochybnit později.

Německo leží mezi těmito póly. Kancléř Friedrich Merz slíbil, že základní obranné výdaje zvýší na 3,5 % HDP do roku 2029. Berlín zároveň oznámil rekordních 124,7 miliardy eur, tedy 2,69 % HDP. Je to prudký nárůst, ale stále výrazně pod samotným základním cílem. Německá média četla summit zároveň jako reálné ujištění spojenců i jako cvičení v zacházení s Trumpem. Nedostatky Bundeswehru ve výzbroji i personálu přitom dál ukazují, jak velká vzdálenost může být mezi rozpočtovým řádkem a nasaditelnou silou.

Slib bez sankcí

Francie otevírá otázku, které se debata o výdajích vyhýbá. Le Monde napsal, že evropské armády sílí, ale roztříštěně a bez dostatečné koordinace. Le Figaro to formuloval ostřeji: Evropa chce od Washingtonu předvídatelnost, kterou Washington není připraven nabídnout. Vyšší výdaje uvnitř NATO samy o sobě neznamenají menší závislost na Spojených státech.

Ani článek 5 není tak automatický, jak často zní. Washingtonská smlouva říká, že každý spojenec podnikne „takové kroky, které bude považovat za nezbytné“, takže podobu i rozsah reakce ponechává na národním rozhodnutí. Ankara nevytvořila žádný vynucovací mechanismus pro pětiprocentní cíl ani sankce za nesplněné plány. Rutte summit označil za „delivery summit“, tedy schůzku, která má přinést výsledky. V roce 2029 bude jasnější, zda vlády nakoupily vojenské schopnosti, nebo hlavně čas.