NATO v Pobaltí brzdí hledání viníka

Dron vletí z ruského pohraničí do lotyšského vzdušného prostoru. Z litevského Šiauliai, základny alianční mise pro ochranu vzdušného prostoru Pobaltí, vzlétnou stíhačky NATO a stroj sestřelí. Vojenská hrozba zmizí během několika minut. Politická otázka zůstane: šlo o nehodu, vedlejší dopad elektronického boje, který dronu rozhodil GPS, nebo o záměrný ruský test?

Právě taková situace, o níž 8. června informovala LRT, vystihuje tlak, kterému dnes čelí východní křídlo NATO. Polská rozvědka varovala, že Rusko může připravovat provokace proti Polsku nebo pobaltským státům (The Guardian). Litevský ministr obrany přiznal, že identifikace dronů za letu zůstává obtížná. Lotyšsko rozmísťuje protidronové systémy podél celé hranice s Ruskem a Běloruskem (Sargs.lv). Vojenská reakce tedy existuje. Slabé místo leží v rozhodovacím mechanismu, který má určit, co se vlastně stalo.

Mezera mezi sestřelením a zařazením incidentu

Zakládající smlouva NATO pracuje se dvěma hranicemi. Článek 4 umožňuje kterémukoli spojenci požádat o konzultace, pokud se cítí ohrožen. Článek 5, tedy ustanovení o kolektivní obraně, se spouští po „ozbrojeném útoku“, ale až ve chvíli, kdy se spojenci shodnou, že k němu došlo. Každá vláda pak sama rozhoduje, jaké kroky považuje za nutné, včetně použití síly.

Operace v šedé zóně žijí právě mezi těmito dvěma články. NATO si ponechalo prostor chápat hybridní útoky jako případy kolektivní obrany: varšavský summit v roce 2016 to řekl výslovně a spojenci později potvrdili, že hranici může překročit i souhrn nepřátelských činů. Aliance se ale záměrně vyhýbá pevným červeným liniím (Atlantic Council). Přerušené kabely, žhářské útoky nebo narušování provozu drony tak zůstávají v první fázi věcí národních bezpečnostních složek, dokud se spojenci neshodnou, kdo za nimi stojí.

Právě určování odpovědnosti je proto rozhodujícím úzkým hrdlem. Některé pobaltské incidenty s drony byly spojeny s ruským elektronickým bojem, který narušoval navigační systémy. Nejtěžší tedy nemusí být letoun zachytit, ale prokázat úmysl. Národní rozvědky a armády shromažďují radarové záznamy i signální data. Aby z nich ale vznikl případ, kterému budou věřit všichni spojenci, musí se důkazy sdílet, politicky vyložit a projednat v Severoatlantické radě, nejvyšším politickém orgánu NATO, v němž sedí všech 32 členů. Každý z těchto kroků bere čas, který má záměrně nejasný incident spotřebovat.

Předsunuté jednotky odrazují válku, ne nejednoznačnost

Německou odpovědí je zvýšit cenu jakéhokoli ruského testu. Pro novou brigádu v Litvě se počítá zhruba s 5 000 vojáky Bundeswehru, přičemž asi 1 800 jich už v zemi působí a plná připravenost se očekává později. Francie přispívá rotacemi v alianční ochraně vzdušného prostoru Pobaltí a udržuje síly v Estonsku (Ifri).

Takové rozmístění dělá z každého incidentu viditelně mnohonárodní věc. Němečtí vojáci v Litvě ale sami nerozhodují, že se použije článek 5. Litva musí nejprve určit, jak incident posoudí podle vlastního práva. Teprve potom spojenci v Severoatlantické radě rozhodují, zda zjištěná fakta odůvodňují kolektivní reakci (Oxford analysis). Provokace navržená tak, aby zůstala pod jasnou hranicí ozbrojeného útoku, nutí celý tento řetězec doběhnout dřív, než může aliance jednat společně.

Riziko tempa uvnitř aliance

Slovensko ukazuje, jak se může aliance štěpit, aniž by někdo formálně porušil spojenecké závazky. Premiér Robert Fico řekl, že slovenská delegace na nadcházejícím summitu NATO nebude mít mandát slíbit další vojenskou ani finanční pomoc Ukrajině. Po silném ruském útoku poblíž slovenských hranic vláda zpočátku mlčela a reagovala až po tlaku opozice. Šéf české Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka varoval, že omezený útok na stát NATO, jehož cílem by bylo otestovat reakci, je pravděpodobnější než masivní napadení.

Riziko nespočívá v tom, že Slovensko zablokuje článek 5. Leží v hodinách mezi provokací a vyjasněním, kdy se vlády přou, zda šlo o sabotáž, nehodu, nebo ozbrojený útok. Rusko své operace staví právě pro toto okno: fakta se pohybují rychleji, než je vlády dokážou prokázat a společně pojmenovat.

Předsunuté jednotky NATO odrazují konvenční válku. Zda odradí i nejasné provokace, které dnes zpravodajské služby považují za pravděpodobnější, závisí na něčem méně viditelném než brigáda: na schopnosti určit odpovědnost, zařadit incident a dohodnout se dřív, než politický okamžik pomine.