NATO posiluje obranu Baltu

Když ruské síly 9. července bez předchozího oznámení uspořádaly střelecké cvičení na Čudském jezeře, tedy na vodní ploše mezi Estonskem a Ruskem, nikdo nebyl zraněn a hranice porušena nebyla (ERR, Eurointegration). Význam cvičení byl jinde. Šlo o politický signál, malý test toho, zda východní hranici NATO chrání skutečná schopnost rychle jednat, nebo hlavně jazyk aliančních summitů. Přišel navíc jen několik dní před schůzkou aliance v Ankaře.

Samotné cvičení je méně podstatné než změna, do níž zapadá. NATO přetváří misi Baltic Air Policing, tedy alianční hlídkování vzdušného prostoru nad Estonskem, Lotyšskem a Litvou, v tvrdší režim protivzdušné obrany s širší pravomocí zasahovat proti nepřátelským objektům (NATO Allied Air Command, Defence24). Po dvě desetiletí šlo v zásadě o vzdušnou pohraniční službu: spojenecké stíhačky se v Pobaltí střídaly, aby podezřelá letadla identifikovaly, sledovaly a doprovázely. Nový režim mění hlavně to, co smějí udělat potom.

Kdo rozhoduje a jak rychle

Ve starém modelu bylo k reakci na hrozbu ve vzdušném prostoru potřeba politické schválení z národních metropolí. Nová struktura přesouvá větší část rozhodování do vojenského řetězce NATO, konkrétně k vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě SACEUR a k důstojníkům vzdušného velení pod ním (Grosswald, ERR). Reakce by tak měla být rychlejší. Litevský prezident Gitanas Nausėda změnu popsal jako přímou odpověď na vzdušné hrozby z Ruska a Běloruska (LRT).

NATO ale není suverénní letectvo. Letadla, posádky i rakety stále poskytují jednotliví spojenci. Každý stát může k jejich použití připojit vlastní podmínky, kterým se v aliančním žargonu říká národní omezení. Velitelský řetězec je tedy na papíře silnější. Zda bude rychlejší i v praxi, závisí na tom, jak volnou ruku dají velitelům státy, které do mise posílají své stroje.

Proč se malé incidenty sčítají

Čudské jezero nebylo izolovanou epizodou. Podle litevských zdrojů musely stíhačky NATO během jediného týdne čtyřikrát vzlétnout k identifikaci a doprovodu ruských letadel (TV3). Šéf lotyšské pohraniční stráže označil Lotyšsko za hlavní cíl běloruských hybridních operací, tedy kombinace migračního tlaku, sabotáží a zpravodajské činnosti (news.inbox.lv).

Každý jednotlivý incident je malý. Dohromady ale NATO tlačí ke stejné nepříjemné volbě: buď trvat na pomalém politickém schvalování, nebo dát vojenským velitelům větší pravomoc jednat bez prodlení. Rusko z obou variant něco získává. Zpoždění ukazuje slabost, rychlejší delegování zase otevírá otázku odpovědnosti.

Ne každá provokace přitom automaticky znamená krizi. Finské úřady podporují odstrašení, ale toto cvičení dále neeskalovaly (Yle). V polské debatě zaznělo varování před straszenie wojną, tedy strašením společnosti válkou, protože přehnané zesilování každého incidentu může být samo o sobě politickou výhrou Moskvy (Krytyka Polityczna). Estonské zpravodajské služby hodnotí ruskou aktivitu jako snahu zastrašit západní veřejnost, zároveň ale nevidí známky bezprostředních vojenských příprav v Pobaltí (Eurointegration).

Pravidla, která veřejnost nevidí

Ankarská deklarace NATO označila integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu za prioritu (NATO). Přesná pravidla ale zůstávají utajená: kdy může pilot vystřelit, podle jakého standardu identifikace a s jakou politickou odpovědností. Unijní právo navíc ponechává národní bezpečnost plně v rukou členských států (článek 4 Smlouvy o EU), takže Brusel nemůže na rozhodování NATO o protivzdušné obraně dohlížet. Národní parlamenty by tuto roli mít mohly, jenže utajený rámec jejich kontrolu výrazně omezuje.

NATO se v Pobaltí učí jednat rychleji. Veřejných informací o tom, kdo smí v první fázi baltské krize povolit použití síly, je ale méně než dřív. Právě na tuto mezeru v odpovědnosti budou muset evropské parlamenty dát srozumitelnou odpověď.