Hormuz zdražuje pojištění tankerů

Hormuzským průlivem, úzkým mořským koridorem mezi Íránem a Ománem, denně proplouvá zhruba 20 milionů barelů ropy. Trhy obvykle sledují hlavně riziko jeho uzavření. V tuto chvíli se však materializuje jiný problém: průliv zůstává otevřený, ale různým lodím začíná hrozit různá politická cena za průjezd. Írán a Omán posouvají plán poplatků pro plavidla, která průlivem proplouvají nebo využívají námořní služby, přičemž „přátelské“ země by měly mít zvýhodněné zacházení. Vymahatelný právní text zatím neexistuje a Spojené státy proti návrhu vystupují (Gulf News, via Times of India). Trhy ale na konečné dokumenty nečekají. Nejistotu oceňují hned.

Jak se politický návrh mění v náklad dopravy

Cesta od návrhu v Perském zálivu k evropským výrobním nákladům má několik kroků. Nejprve pojišťovny zdraží krytí konkrétní plavby. Poté rejdaři přidají příplatky. Dovozci následně zaplatí více za energii a suroviny. Výrobci s vysokou spotřebou energie tento tlak pocítí dříve, než se projeví u spotřebitelů.

Úzkým hrdlem je pojištění. Válečné rizikové pojistné, tedy přirážka za vstup lodi do oblasti v blízkosti konfliktu, vyskočilo ze zanedbatelných úrovní zhruba na 1 až 4 % hodnoty trupu plavidla za jeden průjezd. U naloženého tankeru to znamená dodatečných 2 až 8 milionů dolarů za jediný tranzit (DW). Pro srovnání: před poslední eskalací se pojistné pohybovalo kolem 0,05 až 0,25 % (Khaleej Times, Corriere della Sera).

Ještě důležitější než samotná cena je obchodní veto. West of England P&I Club, vzájemná pojišťovna kryjící odpovědnost rejdařů, upozornila své členy, že krytí pro Hormuz může být kdykoli zrušeno nebo přeceněno (West P&I). Loď tedy může mít z právního hlediska volnou cestu, ale komerčně nemusí získat pojistné krytí. Právě proto íránský návrh začíná působit ekonomicky ještě předtím, než se změní v zákon: režim zvýhodněného přístupu, který nechává „nepřátelská“ plavidla v právní nejistotě, drží riziko pro pojišťovny vysoko.

Evropa platí světovou cenu

Evropa na ropě a plynu z Perského zálivu přímo příliš závislá není. Zhruba 84 % ropy procházející Hormuzem míří do Asie (EIA). Německo dováží LNG, tedy zkapalněný zemní plyn přepravovaný tankery a po příjezdu znovu převedený do plynného stavu, hlavně ze Spojených států (t-online). Katar se na dovozu LNG do EU na začátku roku 2026 podílel přibližně 6,6 % (Trade Arabia).

Energie se však obchodují podle globálních benchmarků, tedy referenčních cen, jimiž se řídí kupující po celém světě bez ohledu na to, odkud pochází jejich konkrétní dodávka. Když riziko v Hormuzu zdraží ropu mířící do Asie, připlatí si i evropští odběratelé.

Na německých datech je tato zranitelnost už vidět. Podle Destatisu byly v květnu dovozní ceny meziročně vyšší o 6,8 %, zatímco dovážené energie zdražily o 37,2 % a hnojiva a dusíkaté sloučeniny o 31,4 % (Destatis). Tato čísla nedokazují, že je způsobil Hormuz. Ukazují ale, že přenosový kanál existuje: německý průmysl už nyní vstřebává tlak dražších dovozních energií a další riziko v Perském zálivu ho zesiluje. Stejnou expozici má i Nizozemsko, které je podle CBS ze 77 % závislé na zahraniční energii, a to přes rotterdamský rafinerský a bunkeringový komplex, tedy infrastrukturu pro zpracování paliv a zásobování lodí (CBS). Nizozemští poslanci už vývoj v Hormuzu spojili s náklady na hnojiva (Tweede Kamer).

Kdo vydělává a kdo platí

Velcí rejdaři na nejistotě vydělávají. Analýza organizace BIMCO ukázala, že napětí kolem Hormuzu podporuje vyšší sazby námořní přepravy (Cyprus Shipping News). Maersk v Perském zálivu dál operoval a analytici označili eskalaci za „krátkodobě pozitivní“ pro zisky dopravců (BT).

Náklady nesou hlavně energeticky náročné podniky, menší dovozci zasažení mimořádnými příplatky od $300 do $7 200 za kontejner i u zboží, které už je na cestě, a firmy závislé na vstupech pro výrobu hnojiv a chemikálií. Výzkum nizozemské centrální banky DNB označuje dovážené ceny energií za hlavní krátkodobý inflační faktor v eurozóně. ECB zároveň upozorňuje, že energetické šoky se dál propisují do dopravy, potravin a průmyslových nákladů (DNB, ECB).

Největší neznámou zůstává dodržování pravidel. Pokud by se poplatek platil přes sankcionované íránské subjekty, každá firma, která zaplatí, riskuje americké sekundární sankce, tedy postihy Washingtonu vůči mimoamerickým společnostem obchodujícím se sankcionovanými stranami (OFAC). Nezaplatit může znamenat zdržení nebo ztrátu pojištění. Zda Omán dokáže poskytnout skutečné právní krytí, se zatím neověřilo v praxi. A pojišťovny mají vlastní kalendář hodnocení rizik, který se diplomatickými oznámeními neřídí (LMA). Průliv zůstává otevřený. Mění se podmínky, za nichž se jím proplouvá.