Devět nařízení mění azyl EU

Od 12. června nahrazuje devět závazných nařízení roztříštěný azylový systém EU ve všech 27 členských státech. Už před startem je vidět, kde bude problém: do konce května mělo technické přípravy hotové jen 11 z 27 zemí a nástroje, jimiž může Evropská komise vynucovat pravidla, přinášejí výsledky až po letech. Nejambicióznější migrační reforma od dublinského systému, tedy starých pravidel, podle nichž má žádost o azyl vyřizovat první země vstupu, tak začíná ve chvíli, kdy si státy na vnější hranici už kreslí vlastní mapu.

Pakt míří na základní slabinu Dublinu: Řecko, Itálie nebo Španělsko nesly většinu zátěže při přijímání a zpracování žádostí samy. Nový mechanismus solidarity má pro celou EU zajistit nejméně 30 000 míst pro relokace ročně a 600 milionů eur v ročních příspěvcích (Verfassungsblog). Země, které nechtějí převzít žadatele fyzicky, mohou místo toho zaplatit 20 000 eur za osobu. Výjimka je tedy zabudovaná přímo v systému. Rada EU, kde rozhodují ministři členských států, už navíc na prvních šest měsíců cíle výrazně snížila a pevně slíbená je zatím méně než polovina míst.

Čtyři země, čtyři verze stejného zákona

Itálie představila pakt jako potvrzení vlastní linie. Ministr vnitra Matteo Piantedosi ho označil za „koperníkovskou revoluci“ a tvrdil, že zpracovatelská centra v Albánii předznamenala unijní „návratová centra“. Italský soud ale v únoru rozhodl, že takové přesuny byly nezákonné. Vládní implementační plán, který kabinet tajil až do březnového příkazu správního soudu v Laziu, počítal se zařízeními, která „by mohla být postavena“, a s náklady přes 2 miliardy eur během pěti let.

Německo šlo nad rámec toho, co pakt vyžaduje. Berlínský prováděcí zákon zavádí „centra sekundární migrace“, kde může detence trvat až 24 měsíců, a umožňuje noční zákazy vycházení i pro rodiny s dětmi. Ministr vnitra Alexander Dobrindt zároveň trvá na zachování kontrol na vnitřních schengenských hranicích do září. Argumentuje tím, že vnější hranice EU stále nejsou dostatečně chráněné. Evropská komise tuto logiku 9. června odmítla.

Polsko zvolilo selektivní poslušnost. Náměstek ministra vnitra Maciej Duszczyk řekl, že Varšava „nezavede všechna ustanovení“, a z bezpečnostních důvodů odmítá hraniční infrastrukturu i zpracování azylových žádostí na běloruské hranici. Od března 2025 Polsko na této hranici sedmkrát pozastavilo přijímání žádostí o azyl a do prosince 2026 má výjimku ze solidarity udělenou Radou EU.

Řecko přijalo prováděcí zákon 9. června, a to jen hlasy vládní Nové demokracie. Na papíře se drží unijních minim. Skutečná mezera v řeckém plnění pravidel leží jinde: Evropský soud pro lidská práva v rozsudku, který nabyl právní moci v červenci 2025, potvrdil „systematickou praxi pushbacků“, tedy nezákonného vytlačování lidí zpět přes hranici. Evropská rada pro uprchlíky a exulanty loni zdokumentovala přes 80 000 nelegálních pushbacků na hranicích EU. Monitoring podle paktu se ale vztahuje jen na formální screeningová centra, takže míjí „zelené a modré hranice“, kde k pushbackům reálně dochází.

Když stát prostě řekne ne

Proti otevřenému vzdoru má Evropská komise v ruce hlavně řízení o porušení unijního práva před Soudním dvorem EU, tedy nejvyšším soudem Unie. Jenže takový postup trvá roky. Když Soudní dvůr v červnu 2024 uložil Maďarsku pokutu 200 milionů eur a další 1 milion eur denně za ignorování rozsudku o azylu z roku 2020, Komise peníze získala tak, že je odečetla z unijních plateb pro Budapešť. Mechanismus funguje, ale přichází dlouho po porušení pravidel. Maďarský premiér Magyar už prohlásil, že Budapešť „pokuty platit nebude“.

První formální kontrola plnění pravidel přijde 12. července. Solidární fond relokací zatím nikdy neprošel skutečnou zkouškou. Španělský ministr vnitra označil doprovodné nařízení o návratech za „nepřiměřené a odporující hodnotám EU“, a to mluví za levicovou vládu, která širší rámec podporuje. Od čtvrtka bude právo závazné pro všech 27 států. To, co se bude dít na hranicích, ale závisí na vynucovacím aparátu, který se na plný výkon dostane až za několik let.