Norsko vstupuje do francouzského jaderného štítu

Tři čtvrtě století stálo norské bezpečnostní uvažování na opatrné rovnici: být v NATO, spoléhat se na Spojené státy a nepouštět jaderné zbraně na norské území. Když premiér Jonas Gahr Støre 27. května v Paříži podepsal Narvickou dohodu, kterou se Norsko přidružilo k francouzskému konceptu „dissuasion avancée“, tedy předsunutého jaderného odstrašení, tiše tím posunul všechny tři části této rovnice (Le Figaro, ABCnyheter). Norsko je devátou zemí, která se k rámci připojila, a zároveň první spojeneckou zemí NATO mimo EU, která nemá vlastní jaderné zbraně.

Konzultace, ne společné velení

Francouzské předsunuté odstrašení neznamená, že by Paříž dávala své jaderné hlavice pod společné velení. Francie si ponechává výlučnou kontrolu nad arzenálem, rozhodování o cílech i konečné slovo prezidenta při případném odpálení (Hudson Institute). Partneři získávají něco jiného: bilaterální skupiny pro debatu o doktríně, přístup pozorovatelů k francouzským jaderným cvičením a možnost, že by se v krizi mohly na jejich území dočasně přesunout stíhačky Rafale schopné nést jaderné zbraně (IFRI).

Analytička IFRI Héloïse Fayetová tento model popsala jako „koordinaci, nikoli jaderný deštník“ (Le Progrès). V rámci stávajícího jaderného sdílení NATO Spojené státy fyzicky rozmísťují gravitační bomby B61 v pěti spojeneckých zemích a cvičí jejich piloty k jejich použití. Francie nabízí rozhovory, cvičení a strategickou nejednoznačnost. Pro Moskvu je to signál, nikoli zaručená operační odpověď.

Americký ústup změnil výpočet

Norský krok přišel krátce po výrazném americkém omezení přítomnosti v Evropě na začátku května. Pentagon tehdy zrušil rotaci brigádního bojového týmu v Polsku, stáhl zhruba 5 000 vojáků z Německa a zmrazil rozmístění střel Tomahawk na německém území (El País). Støre dohodu popsal jako doplněk k NATO, zároveň ale připustil, že „dávno před Trumpem platilo, že Evropa musí platit víc a investovat chytřeji“ (RBC Ukraine).

Norská geografie tomu dává větší váhu. Země kontroluje východní přístup k takzvané mezeře GIUK, námořnímu průchodu mezi Grónskem, Islandem a Británií, kudy musí ruské ponorky proplouvat do Atlantiku. „Významná část ruského jaderného arzenálu se nachází na dalekém severu, několik kilometrů od norské hranice,“ řekl Støre novinářům (Infobae). Pro Francii Norsko přidává arktický rozměr, který ve francouzsko-britském rámci Lancaster House chyběl.

Hra na dva klavíry

Norský vstup potvrzuje vzorec, který jako první signatář nastolilo Polsko: souběžné zajišťování ve Washingtonu i v Paříži. Polští stratégové tomu říkají „granie na dwóch fortepianach“, tedy hra na dva klavíry. Americká aliance zůstává hlavní bezpečnostní zárukou, zatímco evropská varianta vzniká jako pojistka. Francouzské odstrašení tak není náhradou amerických závazků, ale ochranou pro případ jejich dalšího slábnutí.

Během tří měsíců se k rámci připojilo devět zemí. Francie však disponuje zhruba 290 jadernými hlavicemi, zatímco Rusko podle odhadů asi 5 580 (IFRI). Tento nepoměr omezuje, jak daleko může kterýkoli francouzský prezident věrohodně rozšířit jadernou ochranu. Státy se hlásí k politickému signálu, že Evropa buduje druhé centrum jaderného rozhodování. Operační záruka za tímto signálem zůstává slabá.

Na problém věrohodnosti upozorňuje i Finsko, země s nejdelší pozemní hranicí EU s Ruskem. Do francouzského rámce zatím nevstoupilo a místo toho prohlubuje bilaterální vazby s Washingtonem. Finští představitelé říkají, že mají „zájem“, ale „nespěchají“. Je to zdvořilý způsob, jak americkou záruku nadále řadit výš než francouzskou, přestože spolehlivost Spojených států slábne.

V samotném Norsku dohoda ostře rozdělila politickou scénu. Socialistická levice (SV), která podpírá Støreho menšinovou vládu, ji označila za „historickou chybu“, zatímco předsedkyně Konzervativní strany Ine Eriksen Søreideová ji podpořila jako doplněk k NATO (ABCnyheter). Støre ji podepsal jako exekutivní akt. Storting, tedy norský parlament, o ní nehlasoval a zůstává nejasné, zda podle ústavy vyžaduje formální ratifikaci (CSIS).

Mezera ve věrohodnosti

Úplné znění Narvické dohody nebylo zveřejněno. Rozsah formulace o „předsunutém rozmístění vybavení“ se pohybuje v právně šedé zóně vůči norské deklaraci z roku 1957, která zakazuje jaderné zbraně v době míru. Støre tento zákaz znovu potvrdil ve stejný den, kdy dohodu podepsal. Neexistuje ani veřejná americká podpora francouzského rámce, a bez ní se odstrašující hodnota vůči Moskvě částečně snižuje (Hudson Institute). Sama Francie navíc nedala automatický závazek. Zda by Paříž přijala riziko jaderného úderu na francouzské území kvůli obraně Osla, zůstává po ceremonii v Elysejském paláci stejně nezodpovězené jako před ní.