Paříž a Berlín ruší stíhačku za €100bn

Devět let se Německo a Francie pokoušely postavit společný stíhací letoun šesté generace. Program odhadovaný na 100 miliard eur měl kolem roku 2040 nahradit Eurofighter i Rafale a ukázat, že evropská obranná integrace umí dodat víc než společná prohlášení. Dne 8. června jej kancléř Merz a prezident Macron oficiálně ukončili.

Nešlo primárně o geopolitiku ani o rozpočty. Základní problém ležel u firem, které měly letoun vyvinout. Dassault Aviation a Airbus Defence jsou na exportních trzích přímí konkurenti a nedokázaly se dohodnout, jak sdílet technologie, díky nimž se jejich stroje prodávají.

Evropské bojové letectví se tím rozpadá nejméně do tří směrů. Žádný z nich ale nenabízí to, co sliboval Future Combat Air System, tedy jednotnou platformu opřenou o společnou průmyslovou váhu.

Proč dvě firmy nedokázaly postavit jedno letadlo

Spor byl obchodní dřív než politický. Dassault vyrábí Rafale a prodává jej Indii, Řecku, Egyptu i státům v Perském zálivu. Airbus přes konsorcium Eurofighter soutěží o část stejných zákazníků. Sdílet software řízení letu, prvky stealth konstrukce nebo logiku slučování dat ze senzorů by podle průmyslové logiky znamenalo „vyzbrojit konkurenta ve stejných tendrech“.

Řízení programu tento rozpor ještě prohloubilo. Dassault sice formálně držel roli hlavního dodavatele stíhačky, Airbus ale zastupoval Německo i Španělsko, tedy dvě ze tří vlád, které projekt platily. Při každém hlasování tak Dassault stál proti většině. Šéf firmy Eric Trappier to popsal bez obalu: „Při hlasování vždycky prohraju. Jsem jeden proti dvěma.“

Program neměl závazný arbitrážní mechanismus. Každý technický spor se proto posouval od inženýrů k ministrům a nakonec k hlavám států. Francouzský obranný server Opex360 tuto konstrukci popsal jako „manželství bez manželské smlouvy“.

Poslední mediace na jaře 2026 skončila dvěma oddělenými zprávami s neslučitelnými závěry. Merz Macronovi řekl, že firmy se nedohodnou. Macron to přijal.

Jeden program nahrazují tři směry

GCAP (Global Combat Air Programme, společný projekt Británie, Itálie a Japonska) je teď jediný program stíhačky šesté generace, který má funkční řízení a demonstrátor plánovaný na konec roku 2027. Jeho společný podnik Edgewing rozděluje vlastnictví rovným dílem mezi BAE Systems, Leonardo a japonskou JAIEC a má jednotnou konstrukční autoritu. Právě tento prvek FCAS chyběl. Samotná Itálie do programu vložila 18,6 miliardy eur. Německo už v lednu 2026 sondovalo v Římě možnost připojení, Berlín však trvá na tom, aby Airbus u případné budoucí stíhačky spoluvedl vývoj. To se s dnešní strukturou Edgewingu neslučuje. Japonsko se navíc brání přibírání nových vývojových partnerů, protože se obává dopadu na termín roku 2035 i na bezpečnost informací.

Pravděpodobnější německou cestou je samostatný program vedený Airbusem, patrně se Španělskem a švédským Saabem. Šéf Airbus Defence Michael Schöllhorn potvrdil „produktivní, ale důvěrné“ rozhovory se Stockholmem, šéf Saabu však zdůraznil, že formální jednání neprobíhají.

Francie bude stavět sama. Dassault má financování na modernizaci Rafale F5 a na stealth dron odvozený od demonstrátoru nEUROn. Paříž tím opakuje postup z roku 1985, kdy odešla z konsorcia Eurofighter a Rafale vyvinula samostatně.

Nejjasnějším poraženým je Španělsko, třetí partner FCAS. Madrid odmítl F-35 s odkazem na suverenitu, u stolu GCAP nemá místo a zkoumá předběžné rozhovory s Tureckem o jeho dosud nedokončené stíhačce KAAN.

Čtyřicetiletá smyčka

Vzorec je známý. V roce 1985 Francie požadovala průmyslové vedení programu, z něhož vznikl Eurofighter. Když jej nezískala, odešla a postavila Rafale sama. Příčina byla stejná jako dnes: firmy, které proti sobě soutěží na exportních trzích, si nemohou bezbolestně předávat duševní vlastnictví.

Hlubší problém leží na úrovni EU. Evropské obranné nástroje jako EDIP, nový program pro obranný průmysl, a SAFE, úvěrový nástroj v objemu 150 miliard eur na obranné investice, byly navrženy pro programy se sídlem v Unii. Jediná funkční stíhačka šesté generace se ale dnes řídí z Readingu a Tokia. Pokud by se Německo nakonec připojilo ke GCAP, dva ze tří největších obranných rozpočtů v EU by provozovaly letoun, jehož konstrukční vedení leží mimo Unii. Belgie si závěr vyvodila hned: ve chvíli, kdy byl FCAS prohlášen za mrtvý, objednala další F-35.

Na cíli se Berlín, Paříž a Madrid devět let shodovaly: evropská stíhačka postavená evropským průmyslem. Nevyřešily ale otázky, které o takovém programu rozhodují: kdo vede, kdo ustoupí a kdo bude smět výsledek prodávat.