Paříž a Berlín ukončily FCAS

Evropské projekty bojových letounů obvykle nekončí proto, že by inženýři neuměli postavit letadlo. Narážejí ve chvíli, kdy se potkají národní kontrola, firemní rivalita a spor o rozdělení zakázek. Rozpad francouzsko-německo-španělské linie FCAS je důležitý hlavně proto, že Evropa stále nemá funkční způsob, jak rozhodnout, kdo povede společný zbrojní program, kdo bude vlastnit klíčové technologie a kdo zaplatí účet, když spolupráce přestane držet.

FCAS měl propojit nový bojový letoun, drony a sdílenou digitální síť. Rafale a Eurofighter měly časem ustoupit širšímu systému, jak jej popsala Tagesschau. Paříž a Berlín nyní přiznaly selhání části týkající se samotného letounu, protože Dassault a Airbus se nedokázaly dohodnout, kdo bude program skutečně řídit.

Spor o velení

V jádru sporu nikdy nestál jen technický návrh. Dassault chtěl mít nad letounem skutečnou pravomoc hlavního dodavatele, zatímco německý a španělský Airbus prosazovaly strukturu, která by chránila jejich průmyslové role. Toto rozdělení popsal server Opex360. Francouzští představitelé zároveň chtěli udržet kontrolu nad jádrem letounu a technologiemi spojenými s francouzskými vojenskými potřebami. Z líčení Public Sénat vyplývá, že partneři se rozcházeli už od začátku.

Berlín se teď snaží proměnit neúspěch ve vyjednávací sílu. Airbus a několik německých partnerů představily Team Gen 6 jako průmyslovou alternativu, zatím však nejde o státem financovaný program. Německo podle Zeit dál zvažuje další F-35, jinou mezinárodní cestu nebo silnější evropskou variantu vedenou Airbusem.

Průmysl může mluvit o evropském řešení, ale až vlády rozhodnou, zda za ním půjdou peníze a vojenská doktrína. Ve zranitelné pozici je Španělsko, jehož firmy už do FCAS vložily politickou i technickou energii. Indra, Airbus, GMV, Oesia, ITP Aero a Sener varují, že nemohou dál ztrácet čas ani nabyté schopnosti, jak napsal El Mundo. Madrid se zatím veřejně nepřihlásil k náhradě vedené Berlínem.

Brusel může platit, ne velet

Institucionální nástroje Evropské unie na podstatu sporu nedosáhnou. Obranná agenda Evropské komise, pravidla pro společné nákupy i vyjednávací pozice Parlamentu k EDIP mohou spolupráci odměňovat. Nemohou ale Francii, Německu ani Španělsku nařídit, která firma bude řídit strategický zbraňový systém.

Právě tady leží evropské poučení. Brusel dokáže spolupráci dotovat, nedokáže však spravovat spory o suverenitu uvnitř nejcitlivějších obranných projektů kontinentu. FCAS narazil ve chvíli, kdy „evropský“ přestal být heslem a začal znamenat otázku kontroly.

Alternativy získávají váhu

Roztržka okamžitě zvyšuje hodnotu Saabu, protože Švédsko má stále živý stíhací ekosystém. Airbus podle Reuters citované Global Banking & Finance nejméně půl roku zkoumá možnost jednání se Saabem. Větší páku získává také italský okruh kolem programu GCAP, protože Německo teď musí porovnávat možnosti místo toho, aby jen opravovalo FCAS.

Polsko a východní křídlo NATO budou celý spor posuzovat podle dodávek, kompatibility s NATO a rychlosti. Varšava už objednala 32 letounů F-35 a polské vojenské plánování se pro období 2025 až 2039 otevřeně přiklánělo k dalším nákupům. Pro tyto vlády FCAS nikdy nebyl krátkodobou odpovědí na odstrašení. Jeho selhání ale oslabuje tvrzení, že evropský průmysl dokáže dodat společnou schopnost včas.

Menší státy vidí náklady ještě z pozice slabší páky. Belgický premiér Bart De Wever označil zastavení programu za „čistou hloupost“, zatímco belgické firmy získaly z plánovaných 68 mil. EUR jen 10 až 20 mil. EUR. Právě tento nepoměr je podstatný: země mimo průmyslové jádro mohou podporovat strategickou autonomii, nemohou však donutit hlavní hráče, aby ji skutečně postavili.

Zbývající otázky jsou už politické. Udělá Německo z Team Gen 6 skutečný státem podporovaný program, nebo bude dál lavírovat mezi F-35, GCAP, Saabem a Airbusem? Půjde Španělsko za Berlínem, bude vyjednávat s Paříží, nebo si nechá prostor pro pohyb? Dokáže Francie udržet společné cloudové prvky a zároveň si ponechat velení nad letounem? FCAS zanechává Evropě stejnou nevyřešenou otázku, s níž začínal: když lídři slibují společnou schopnost, kdo nakonec skutečně rozhoduje?