Pentagon krátí tajné posily pro NATO

Zatímco pozornost míří hlavně na Trumpovy přesuny amerických vojáků po Evropě, podstatnější změna se odehrává v utajených místnostech pro alianční plánování. Spojené státy omezují svůj příspěvek k válečnému mobilizačnímu systému NATO a žádný demokratický orgán nemá pravomoc tyto škrty přezkoumat.

Dne 22. května oznámil Alex Velez-Green, zástupce šéfa politické sekce Pentagonu Elbridge Colbyho, spojeneckým obranným představitelům v Bruselu, že USA „výrazně omezí“ svůj příspěvek do NATO Force Model, tedy odstupňovaného aliančního systému pro rychlé nasazení jednotek v krizi (Military Times, Defense News). Generální tajemník NATO Mark Rutte oznámení potvrdil, ale uvedl, že podrobnosti „nesmí zveřejnit“ (Stars and Stripes).

Force Model, přijatý v letech 2022 až 2023, předem přiřazuje národní síly k obranným plánům ve třech úrovních: zhruba 100 000 vojáků do 10 dnů, 200 000 do 30 dnů a 500 000 do šesti měsíců. Americké posily ve třetí úrovni, tedy jednotky, které by při delší válce přecházely přes Atlantik, jsou nosnou částí celého systému. Bez nich hrozí, že se obranné plány pro východní křídlo změní v „diplomatickou fikci“ (CSIS).

Mezera v kontrole

Zákon o obranném rozpočtu na rok 2026 zakazuje Pentagonu snížit počet amerických vojáků v Evropě pod 76 000, pokud k tomu Kongres nedostane příslušné potvrzení (Washington Examiner). Tento limit se však vztahuje na vojáky fyzicky rozmístěné v Evropě. Závazky ve Force Modelu, tedy válečné posily přislíbené z území Spojených států, jsou utajené, nemají zákonem stanovené minimum a spadají pouze do prezidentské pravomoci.

Rozdíl je zřetelný. Když Trump v polovině května zrušil nasazení brigády o 4 000 vojácích v Polsku, vyvolalo to rozhořčení v Kongresu a titulní zprávy v médiích (Stars and Stripes). Rotační nasazení, při němž se jednotky střídají přibližně po devíti měsících, lze zastavit jedním telefonátem. Trvalé rozmístění, kde se přesouvají rodiny a budují základny, se ruší roky. Když ale administrativa seškrtá posily třetí úrovně, nezůstane po tom veřejný záznam ani kongresová brzda.

Soutěž o americkou pozornost

Evropské vlády na změnu reagují spíše jednotlivými nabídkami Washingtonu než společným postupem.

Polský náměstek ministra obrany Paweł Zalewski při návštěvě Washingtonu 20. a 21. května nabídl Pentagonu „trvalé rozmístění“ amerických vojáků. Slíbil, že Polsko pro ně „postaví malé město“ a ponese náklady (Polsat News). Pentagon slíbil návrh „v příštích týdnech“, ale k ničemu konkrétnímu se nezavázal (gov.pl).

Německo přichází o brigádu Stryker, tedy středně obrněnou bojovou jednotku v Bavorsku. Kancléř Merz se snaží odchod přerámovat jako příležitost a urychluje domácí raketové programy. Tvrdí, že Washington dosud neumístil v Německu dlouho slibované střely s plochou dráhou letu Tomahawk, určené proti ruským zbraním středního doletu, kvůli výrobním omezením v USA, nikoli jako politický trest (Tagesspiegel, Spiegel).

Rumunsko si od ministra zahraničí Rubia vysloužilo pochvalu za to, že hostí další americké vojáky pro operace spojené s Íránem. Závazek k trvalé přítomnosti ale nezískalo. Poradce prezidenta připustil, že Rumunsko je pro Washington „relevantní“, nikoli však „životně důležité“ (HotNews). Estonský ministr obrany potvrdil, že americké síly v zemi zůstanou, zároveň ale varoval, že „politická rozhodnutí v USA nyní začínají dopadat na vojenskou úroveň“ (ERR).

Francie stojí stranou tohoto vzorce. Paříž si alternativy připravovala ještě před americkým útlumem: vytvořila rámec, který do plánování a konzultací kolem francouzského jaderného odstrašení zapojuje osm evropských partnerů, a tlačí na větší zastoupení evropských důstojníků ve vyšších velitelských funkcích NATO (Le Monde, IFRI). Francouzská autonomie však měla americkou přítomnost doplňovat, ne nahrazovat.

Na summitu NATO, který se koná 7. a 8. července v Ankaře, bude aliance stát před volbou: přepracovat obranné plány podle menšího amerického příspěvku, nebo škrty veřejně zpochybnit. Rutte staví program summitu kolem ukončení „nezdravé závislosti na jednom spojenci“, což přijímá americké východisko, aniž by pojmenovávalo jeho důsledky. Obranné plány NATO vznikly s předpokladem plné americké účasti ve válečném scénáři. Spojené státy tento předpoklad stahují právě kanálem, v němž žádný parlament nehlasuje, zatímco evropské metropole mezi sebou soupeří o bilaterální dohody. Zda některá vláda donutí alianci ukázat utajenou aritmetiku ještě před Ankarou, zůstává otevřené.