Pentagon stahuje 5,000 vojáků z Německa

Vrchní velitel sil NATO v Evropě, generál Alexus Grynkewich, 19. května na tiskové konferenci v Bruselu řekl, že je „zcela srozuměn“ se stažením 5 000 amerických vojáků z Německa a zrušením rotace brigády do Polska. O několik hodin později šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová v Evropském parlamentu, přímo volené instituci EU, uvedla, že se tento krok „dal čekat“ a že odstrašení NATO zůstává „neporušené“. Dvě vyjádření z jednoho dne posunula americký ústup, který v evropských metropolích vyvolal nervozitu, do role nového základu bezpečnostního plánování na kontinentu.

Stažení jako doktrína

Grynkewich popsal omezení americké přítomnosti jako strategické dospění Evropy. „Jak spojenci posilují své schopnosti, Spojené státy mohou stáhnout část kapacit zpět a použít je pro jiné globální priority,“ řekl a celý proces označil za „NATO 3.0“. Dodal také, že v příštích letech je „rozhodně třeba očekávat další přesuny“. Takový jazyk už nestaví americké stahování jako jednorázové rozhodnutí konkrétní administrativy, ale jako součást oficiálního vojenského plánování NATO.

Viceprezident Vance ve stejný den nabídl měkčí výklad. Tvrdil, že polská mise byla „odložena, nikoli zrušena“, zároveň však připustil, že Washington „ještě neučinil konečné rozhodnutí“, kam mají tito vojáci směřovat. Armáda plánuje dlouhodobý ústup. Politici si nechávají otevřené dveře. Obě verze vedle sebe nesedí pohodlně.

Tři strategie, žádný společný plán

Evropská reakce se rozdělila do tří linií, které se navzájem spíše míjejí, než doplňují.

Východní státy soutěží o zmenšující se americkou přítomnost. Polsko, Rumunsko a pobaltské země se snaží přesvědčit Washington, aby odcházející jednotky neposílal domů, ale dál na východ. Nabízejí lepší podmínky pro základny i politickou shodu. Ve Varšavě se z amerického stahování stala domácí zbraň. Šéf opoziční PiS Jarosław Kaczyński obviňuje premiéra Donalda Tuska, že „za dva roky zničil vztah se Spojenými státy“. Tusk naopak tvrdí, že opozice viní Polsko z rozhodnutí, která dělá Washington.

Francie staví paralelní bezpečnostní architekturu kolem svého jaderného arzenálu. Francouzské Národní shromáždění 19. května schválilo dalších 36 mld. EUR na vojenské výdaje. Macronova doktrína „pokročilého odstrašení“ zve osm partnerských zemí do francouzských jaderných plánovacích cvičení, aniž by Paříž komukoli předávala pravomoc rozhodnout o odpálení. Francie tím sází na to, že po americkém ústupu bude její jaderný deštník jedinou věrohodnou evropskou alternativou.

Německo lije peníze do konvenčních sil. Kancléř Merz prohlásil, že Bundeswehr, tedy německé ozbrojené síly, se má stát „konvenčně nejsilnější armádou v Evropě“. Opřít se má o výrazné navýšení obranného rozpočtu. Ambice však naráží na nábor: Německo potřebuje desítky tisíc dalších vojáků, zatímco jeho armáda se nyní zmenšuje. Svaz Bundeswehru tento cíl označuje za „lehkovážnou sázku na budoucnost“.

SAFE měl tyto směry spojit

Unijní obranný úvěrový nástroj SAFE, v němž si Evropská komise jako výkonný orgán EU půjčuje na kapitálových trzích a peníze dále poskytuje členským státům za výhodných podmínek, měl tuto chvíli přetavit ve společné nákupy. Polsko se přihlásilo jako první a nárokuje si 43,7 mld. EUR, přičemž naprostá většina má směřovat k polským firmám. Následovaly Chorvatsko, Česko a Rumunsko.

Nástroj už se dostává pod tlak. Itálie svou alokaci neaktivovala; premiérka Meloniová účast podmiňuje tím, že Brusel povolí rozpočtové úlevy u výdajů na energie. Východním metropolím vadí také požadavky na evropský původ zakázek, protože jejich vojenská modernizace stojí na amerických stíhačkách F-35 a tancích Abrams. Právě před tímto tříštěním Kallasová 17. května na bezpečnostní konferenci varovala: „Mám velké obavy, protože někdy vidím, že se země vydávají touto cestou“, tedy cestou bilaterálních dohod místo společných řešení.

Francie buduje jaderný pilíř, Německo konvenční, ale ani jedno nepřijalo jednotné velení. Východní státy soutěží o americkou přítomnost a zároveň čerpají evropské peníze určené ke snížení závislosti na Americe. Grynkewich dal Evropě časový rámec počítaný v letech. Zatím však nikdo nevysvětlil, kdo bude rozhodovat, kdo bude velet a kdo zaplatí účet, až se poslední americká brigáda vrátí domů.