Polsko a Rumunsko soupeří o 5,000 amerických vojáků stažených z Německa

Transatlantická bezpečnostní dohoda se netrhá najednou, ale po jednotlivých zemích. Rozhodnutí Washingtonu stáhnout z Německa 5 000 vojáků a zrušit rotaci brigády do Polska nevyvolalo evropskou koordinaci, nýbrž soutěž o přízeň Spojených států. Vlády se snaží získat americkou přítomnost pro sebe, zatímco část jejich vlastních voličů začíná zpochybňovat celé bezpečnostní uspořádání.

Souboj o americké jednotky

O přesun stažených vojáků nyní ve Washingtonu usilují Polsko i Rumunsko. Na summitu Bukurešťské devítky 13. května, tedy koordinačního fóra států východního křídla NATO, rumunský prezident Nicușor Dan řekl, že jeho země chce „co nejvíce amerických vojáků“ (Agerpres). Polský prezident Nawrocki použil podobný tón: „Polsko je připraveno tyto jednotky přijmout“ (Brussels Signal). Společný návrh neexistuje. Analýza v Eurasia Review varovala, že taková bilaterální soutěž může být „katastrofální pro obraz východního křídla“ (Eurasia Review).

Pentagon zatím nerozhodl, kam jednotky přesune, ani zda v Evropě vůbec zůstanou. Jeden z amerických činitelů novinářům řekl, že konečné rozdělení sil ještě nepadlo (Digi24). Do Bukurešti Washington neposlal ministra, ale pouze náměstka. Signál byl poměrně čitelný: pro tuto administrativu mají větší váhu bilaterální dohody než mnohostranná fóra.

Německá mezera v raketách

Německo řeší jiný problém. Vláda kancléře Merze loni v červenci formálně požádala o nákup 400 střel Tomahawk. Po deseti měsících Pentagon stále neodpověděl. Státní tajemník ministerstva obrany Müller odmítl potvrdit i to, zda Washington dopis vůbec vzal na vědomí (Defense News).

Vedle toho americké ministerstvo zahraničí 18. května schválilo pro Německo námořní bojové systémy za 11,9 mld. dolarů: radary a systémy řízení palby (Ground News). Jde o dvě oddělené nákupní linky, které se pohybují různou byrokratickou rychlostí. Kontrast je ale zřejmý: námořní elektronika za miliardy prošla, zatímco strategické střely, o které Berlín skutečně požádal, zůstávají bez odpovědi.

Německou záložní možností je ELSA, evropský program střel dlouhého doletu vyvíjený s Británií. Když se úředníků novináři ptali, zda může dodat schopnosti před rokem 2030, závazek nedali. Analytici upozorňují, že z ELSA se může stát „politická značka, nákupní klub nebo skutečná evropská obranná struktura“; pravidla řízení programu zatím jasná nejsou (ESUT).

Trhliny uvnitř vlád

Soutěž o americkou přízeň zároveň rozděluje domácí politiku.

V Polsku prezident Nawrocki 3. května Trumpovi řekl, že Polsko by stažené vojáky uvítalo. Premiér Tusk jej obvinil, že „hází bláto na vlastní zemi“, když naznačuje selhání vlády v bezpečnostní politice (Rzeczpospolita). Úřad národní bezpečnosti zároveň uvedl, že od ministerstva obrany předem nedostal žádné informace o zrušení rotace (Radio ZET). Polská kohabitace, tedy soužití prezidenta a premiéra z konkurenčních politických táborů, se tak mění v bezpečnostní slabinu.

V Itálii vede zlomová linie mezi ministerstvem obrany a ministerstvem hospodářství. Ministr obrany Crosetto tlačí na splnění výdajových cílů NATO, zatímco ministr hospodářství Giorgetti trvá na tom, že přednost mají účty za energie (Askanews). Rozpočtový spor se odehrává ve společnosti, která se od aliance viditelně odvrací. Důvěra Italů v Trumpovu Ameriku podle průzkumů citovaných několika evropskými médii klesla na 17 %, tedy pod úroveň Číny i Ruska (L'Unità, Euractiv).

Maďarsko jako jediné odmítlo podepsat společné prohlášení Bukurešťské devítky, které označilo Rusko za „nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost spojenců“. Budapešť k dokumentu připojila poznámku, že rozhodnutí přijme až „nastupující maďarská vláda“ (Norwegian Government). Nová vláda strany Tisza slibuje, že bude „ceněným západním spojencem“, u konkrétních závazků ale dál uhýbá: žádné zbraně pro Ukrajinu, žádná účast na společném unijním zadlužení pro obranu (Világgazdaság).

Zkouška teprve přijde

Červencový summit NATO v Ankaře ukáže, zda stažené americké jednotky zůstanou v Evropě, nebo se vrátí domů. Podstatnější otázka ale leží dál. Několik spojeneckých vlád už mluví o obranných rozpočtech ve výši 4 až 5 % HDP. Žádná z nich zatím nešla před voliče s tím, že kvůli nim omezí sociální výdaje. Soutěž o záchranu aliance ji mezitím zevnitř oslabuje a politický účet za její nové náklady se teprve začne platit.