Rheinmetall zdvojnásobuje výrobu prachu

V údolí v Horním Bavorsku, kde mezi alpskými svahy stojí haly chemického průmyslu, začíná Rheinmetall stavět závod, který označuje za největší evropskou továrnu na střelný prach. Rozšíření areálu v Aschau am Inn má více než zdvojnásobit výrobu: zhruba z 1 700 tun na 4 200 tun ročně. Do roku 2028 má závod vyrábět přes milion modulárních prachových náplní (Zeit, Bloomberg). Investice míří do části dodavatelského řetězce, kde má Evropa skutečný nedostatek: nejde o bojové hlavice ani o těla granátů, ale o prachovou náplň, která v hlavni shoří a vyšle střelu k cíli (Süddeutsche Zeitung). Bez ní jsou dělostřelecké granáty jen přesně opracovaný kov.

Aschau je reálný posun. Zároveň jde o veřejné peníze, které rozšiřují soukromou kapacitu, aniž by byla zveřejněna pravidla, kdo dostane výslednou produkci přednostně.

Co odhaluje nedostatek prachu

V březnu 2023 se členské státy EU dohodly, že Ukrajině dodají milion dělostřeleckých nábojů a současně doplní vlastní vyčerpané zásoby (Council). Cíl nesplnily. České a polské zpravodajství později ukázalo na problém výše v řetězci: země NATO čelí kritickému nedostatku nitrocelulózy a TNT, tedy chemických vstupů, bez nichž se munice vůbec nedá kompletovat (Novinky, RMF24). Aschau leží přesně v tomto úzkém hrdle. Vazba na Ukrajinu už navíc není teoretická: podle dostupných informací spojily červencové dodávky Rheinmetallu z roku 2026 granáty z Unterlüssu s prachovými náplněmi DM72 z Aschau a ze sesterského závodu Nitrochemie ve švýcarském Wimmisu (Warsight).

Evropská unie na nedostatek vytvořila tři finanční nástroje. Program ASAP, tedy nařízení na podporu výroby munice, vyčlenil 500 milionů eur na odstraňování výrobních úzkých míst (ASAP Regulation). Nástroj SAFE, schválený v květnu 2025, přidal úvěrový rámec 150 miliard eur na obranné investice (Council). Oba nástroje posílají do sektoru peníze. Ani jeden ale nedává Bruselu pravomoc rozhodnout, kdo dostane další tunu prachu z Rheinmetallu.

Rheinmetall je soukromá firma. O rozdělení produkce rozhodují smlouvy a marže, ne pokyny EU nebo NATO. Národní vlády mohou prachové náplně nakupovat přes veřejné zakázky. NATO stanovuje cíle a koordinuje. Nikdo však nezveřejňuje prioritní rámec, podle něhož by se navýšená výroba dělila mezi Ukrajinu, národní zásoby a alianční rezervy.

Úleva a křehkost zároveň

Státy vyšší kapacitu vítají a zároveň řeší, kdo ji skutečně kontroluje.

Polsko bere rozšíření v Bavorsku jako skutečnou úlevu, ale současně si buduje vlastní pojistku. Závod společnosti Mesko v Pionkách má po transferu technologií schopnost sériově vyrábět modulární prachové náplně a polská Agentura pro vyzbrojování podepsala kontrakt za více než 13,5 miliardy zlotých na stovky tisíc nábojů ráže 155 mm (Milmag). Varšava chce dodávky, ale nechce být závislá na jednom bavorském údolí.

Finsko ukazuje druhé riziko. Prachárna Vihtavuori, kterou provozuje Nammo, měla nehodu, jež přerušila projekt rozšíření výroby (Yle). I spřátelená domácí kapacita může vypadnout kvůli jedné bezpečnostní události. Evropská výroba prachových náplní přitom zůstává soustředěná u tří firem: Rheinmetallu, Eurenca a Namma. Nová kapacita v Bavorsku snižuje nedostatek, ale zároveň prohlubuje závislost na velmi krátkém seznamu dodavatelů.

Koncentraci zhoršuje chemie na začátku řetězce. Nitrocelulóza, vyráběná z bavlněného lintersu, zůstává podle dostupných zpráv omezením, které jedna prachárna nevyřeší. Odolnější dodavatelský řetězec by vyžadoval investice o několik pater níže: do surovin, chemických prekurzorů a školení pracovníků. V oznámeních o evropském financování tyto vrstvy vidět nejsou.

Veřejné peníze, soukromé přidělování

Aschau řeší správné úzké hrdlo, ale se třemi omezeními. Plná kapacita má přijít až v roce 2028, tedy pozdě na nynější nedostatek munice na ukrajinském bojišti. Většinu evropské výroby prachu stále drží tři soukromí producenti. A instituce EU a NATO sice zveřejňují muniční cíle, ale stále neposkytují auditované rozpisy po jednotlivých komponentách: prach, zapalovače, TNT, náplňové moduly.

Mezera v odpovědnosti leží u vlád. Žádné ministerstvo obrany členského státu ani žádná unijní instituce nezveřejnily pravidla, podle nichž se bude při růstu výroby určovat pořadí odběratelů. Dokud to neudělají, veřejné peníze budou rozšiřovat soukromou kapacitu, aniž by bylo doloženo, že nad ní existuje veřejná kontrola.